To je cesta, po které k nám neustále přichází. Ježíš nepřišel, aby nás odsoudil, ale aby nás spasil. To znamená, že nám přináší osvobození a veškerou pomoc k překonání zla.
Toto pozitivní Boží působení, kterému tak dychtivě nasloucháme, má také druhou stranu. Ježíš ukazuje, že naše chování není v pořádku, že jsme velmi pyšní a stavíme zásadní překážky Božímu působení. Máme problém poslouchat Boha: „žádný prorok není vítaný ve svém domově“. Chtěli bychom, aby Bůh řešil naše problémy, aby nás vysvobodil od zla, které nás zotročuje a ničí, ale nechceme se obrátit a změnit svůj hříšný život.
Kdo z nás, když slyší slova, že máme být navzájem dobří a laskaví, že si máme navzájem přinášet uzdravení a potěšení, může říci, že je to něco špatného, co nechce?
V dnešním evangeliu Lukáš popisuje reakci obyvatel Nazareta, kteří slyšeli Ježíšovu řeč: „Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“. Je to popis velmi pozitivní reakce lidí, kteří mu naslouchali. Ale po chvíli se tato reakce na Ježíšova slova výrazně změnila: „Vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů“. Kde se najednou vzala tak velká nenávist?
Líbí se nám Pavlova definice lásky z prvního listu Korinťanům a všichni ji známe. Nikdo neřekne, že je špatná, že nám ubližuje. Mluvíme o lásce a od druhých lásku očekáváme. Mladí zamilovaní lidé věří, že se milují navzájem.
Ale každého z nás pohorší a rozzlobí, když někdo zkritizuje naše chování nebo řekne, že jsme bezohlední a sobečtí.
Idea lásky se nám líbí, ale nesnášíme, když nás někdo napomíná a říká, že jsme sobci.
Ježíš v Nazaretě řekl jeho obyvatelům, že nechtějí následovat vizi, na kterou ukázal text proroka Izajáše. Jako obyvatelé Nazareta si myslíme, že nepotřebujeme obrácení, že nás nikdo poučovat nesmí, protože jsme ve svých očích v pořádku.
Jak bychom reagovali, kdyby nám někdo řekl: Nemáš rád svou ženu, nemiluješ svého manžela, tvá láska k dítěti je sobecká, Boha ve svém životě neznáš, tvá zbožnost je velké divadlo a podobně. Jak bychom reagovali, kdyby nám někdo řekl, že se musíme změnit?
V prvním čtení je mimo jiné řeč o Boží prozřetelnosti: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil“. Od samého počátku Bůh zná celou naši životní cestu. Než se někdo narodil, celá jeho životní cesta je Bohu známa. Bůh ví, co je nejlepší, nejvhodnější, kdy máme život na zemi opustit atd. Jak obtížné je pro nás pochopit a přijmout Boží prozřetelnost. Když se vše neděje podle našich plánů, když přijde neštěstí, smrt milované osoby, nemoc a podobně, jsme rozhořčeni, bouříme se proti Bohu a vyčítáme mu, že něco takového dopustil. Neumíme přijmout kritiku našeho myšlení a jednání.
Jsme přesvědčeni, že známe a hodnotíme své jednání i skutky druhých nejlépe. Je pro nás velmi obtížné pochopit, že se mýlíme, že nemáme pravdu, že hřešíme.
Nazaret z období slavného Ježíšova kázání nám není vzdálený, protože máme stejný problém jako tehdejší Nazaretští přijmout kritiku své osoby, svého chování a svého pokrytectví. Máme stejný problém připustit, že i velmi těžké události v našem životě, které Bůh dopustil, mají pro nás hluboký pozitivní význam.
Přiznat Bohu, že má pravdu, poslouchat ho, a nakonec začít proces upřímné nápravy sama sebe, je výzvou dnešní liturgie slova.