Bůh má povinnost všechna naše selhání zahladit. Jsme uražení na Boha, když po nás neuklízí. A odcházíme od něj, když neplní naše přání.
Setkáváme se také s míněním, že nás Bůh trestá, že nám posílá stále nové kříže, že na nás dopouští utrpení. Je to naše vnitřní potřeba přičítat Bohu zlo, abychom se zbavili výčitek svědomí a získali klid. Netušíme, že nás takové smýšlení a řeči odvádějí od Boha, a zbavujeme se tak Boží ochrany.
V Bohu není žádné zlo. Bůh nám nepřidává žádné utrpení, netouží nás ničím dalším zatížit.
Vysvětlení potřebuje také naše zkušenost Boží nepřítomnosti. Potřebujeme Boha, modlíme se o pomoc a Boha nenacházíme.
Ježíš přicházel k lidem, aby se s nimi setkal a sloužil jim svou pomocí: uzdravením, potěšením, osvobozením od působení zlého ducha. Ale také se často vzdaloval, chodil na opouštěná místa, na nějakou horu. Lidé ho museli hledat a najít. O tom nám vypráví dnešní evangelium. Lidé se opravdu snažili Ježíše najít, aby se s ním setkali a získali potřebnou pomoc.
Naše zkušenost s touto takzvanou Boží nepřítomností má především výchovný smysl. Boží dary jsou vždy velké, proto potřebují rozšíření kapacity našeho srdce. Naše srdce musí být velké, aby mohlo přijímat Boha. Musíme být vyškoleni, dobře vycvičeni, abychom byli schopni přijmout Boží milost. Výuka zpočátku nebývá příjemná. Přáli bychom si, aby nás Boží pomoc stála co nejméně úsilí i peněz. Ale Bůh žádá víc, často hodně práce na sobě. Žádá, abychom častěji přicházeli na mši svatou i ve všední den, na modlitební setkání, například na růženec před mší svatou, na setkání s Biblí, zúčastnili se nějaké poutě a podobně. K získání Boží pomoci nestačí nedělní mše svatá, jde o něco víc. Když někoho mám rád, vyhledávám ho, a chci s ním být co nejčastěji.