Mk 10, 13 – 16
Nejdůležitější text pro křesťanskou modlitbu je „Otče náš“. „Otče náš“ není jen modlitba, ale především instrukce, jak se máme modlit. Když Ježíš vedl své učedníky k modlitbě, řekl, že se k Bohu mají obracet oslovením Otče, dokonce i tatínku. Toto oslovení ukazuje, kým před Bohem jsme. Odhaluje naši totožnost. Oslovení tatínek používá dítě, když se s důvěrou obrací ke svému otci. To znamená, že křesťan je dítětem nebeského Otce.
Ježíš to zdůrazňuje: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“.
Je pro nás velmi obtížné přijmout postoj dítěte. Je to proti naší lidské pýše. Chceme být dospělí. Dítě je zcela závislé na svých rodičích. Chceme být soběstační a nezávislí. V evangeliu Ježíš jasně ukazuje, že se s Bohem setkáme jen v postoji dítěte. Neznamená to být dětinský a infantilní. Postoj dítěte se vyznačuje velkou důvěrou. Křesťan jako Boží dítě žije plnou důvěrou v Boží prozřetelnost, ví, že Bůh skutečně pečuje o jeho život zde na zemi a také o jeho věčnost. Dítě dobře ví, že se jeho rodič o všechno postará. Dítě ví, že i když něco hodně pokazí, může ke svému tátovi vždycky přijít a nebude odmítnuto.
Ve svátosti křtu jsme se stali Božími dětmi. Jsme Boží synové. V našem bytí dětmi máme napodobovat Ježíše, ryzího syna Otce. Jako křesťané máme být Božími syny v jediném Božím Synu, Ježíši. Proto musíme poznávat skrze čtení evangelia život Ježíše z Nazareta, abychom věděli, jak se máme jako Boží děti chovat.
Je těžké vzít do náruče dospělého člověka, do náruče bereme dítě. V dnešním evangeliu čteme, že Ježíš bral děti do svého náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Naše dnešní setkání u Palladia města Brna s Pannou Marií nám může pomoci pochopit, kým pro Boha jsme. Bůh nemění svá rozhodnutí. Když nás skrze svátost křtu zrodil k bytí svým dítětem, platí to věčně. Po přijetí svátosti křtu není možné, abychom se zbavili této totožnosti. Máme problém této pravdě uvěřit a přijmout ji. Neustále zpochybňujeme hodnotu křtu. Nedůvěřujeme Božímu otcovství, dobrotě Boha. Neumíme se vrhnout do náruče Boha Otce.
Maria v sobě tuto obrovskou odvahu našla a přijala roli Boží dcery a pak dovolila Bohu udělat v jejím životě všechno, co chtěl. Ovoce tohoto rozhodnutí bylo úžasné. Bůh s ní a skrze ni udělal veliké věci, které naplnily její život obrovskou radostí. Maria ve svém Magnificat říká, že Bůh shlédl na její nepatrnost, jinými slovy na její postoj dítěte.
Mentalita dospělosti nás k Bohu nepřiblíží. Otce, tatínka potřebuje dítěte, ne dospělý. Když stojíme před Bohem v roli dospělého, Bůh nám řekne: zvládej své problémy sám.
Kéž nám dnešní zastavení u Palladia města Brna pomůže pochopit a pak přijmout naši totožnost Božího dítěte.
Rozhodněme se být Božími dětmi, těmi, kterým Ježíš může žehnat.