Lk 5, 27 – 32
Dnes vzpomínáme na knížete a pravděpodobně i krále Svatopluka, jednoho z panovníků z doby Velké Moravy. Bylo to období, kdy na našem území křesťanství trvale zakořenilo. Člověk potřebuje slyšet Boží slovo a povzbuzení, aby otevřel své srdce Bohu a bližnímu.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli o povolání celníka Léviho. Tato událost odhaluje hloubku Božího srdce, které nikoho neodmítá a ani tím největším hříšníkem nepohrdá.
Boží láska je stejná ke každému člověku. Bůh touží s každým hodovat u jednoho stolu. Ale čeká na naše pozvání. Lévi přes svou hříšnost měl odvahu Ježíše do svého domu pozvat.
Kníže Svatopluk hlasatelům evangelia Moravu nezavřel. Žil ve velmi složité době a musel odolávat mnoha tlakům. I zde na Moravě bylo cítit velké napětí mezi východním a západním křesťanstvím. Svatý Pavel řekl, že nejdůležitější je hlásat evangelium, i když úmysly nejsou čisté. Příchod Cyrila a Metoděje na Moravu a jejich způsob hlásání evangelia byl fenomenální. Velice předběhli svou dobu, a proto měli mnoho nepřátel. Kníže Svatopluk k nim snad nepatřil.
Lévi byl celníkem, což byla v té době spolupráce s okupantem, kolaborace. Ježíš takového člověka povolal do skupiny svých nejbližších učedníků, nejdůvěryhodnějších osob.
Bůh nedělí lidi na lepší a horší, na hodné jeho lásky a nehodné. Také této pravdě zcela nerozumíme. My samozřejmě rozdělujeme lidi na lepší a horší, na ty, kterým důvěřujeme a na ty, kterým nedůvěřujeme vůbec, které bychom přísně trestali, kdybychom k tomu měli možnost. Problém je, že často nejsme vedeni láskou, ale sobeckými a politickými cíly. Tak tomu bylo i v době knížete Svatopluka.
Můj bližní, jak říká Ježíš, je každý člověk. Není to jen ten, koho mám rad, kdo naplňuje moje představy. Západní křesťanství se nechalo zaslepit představou, že hlásat evangelium a sloužit mši svatou lze jen latinsky. Bohu nevadí, když je oslavován různými jazyky, touží po přijetí.
Slovo Boží říká jasně, že všichni zhřešili a tím se zbavili Boží slávy. Naše srdce se neuzdraví, když budeme mezi sebou dělat rozdíly na lepší a horší, na větší a menší hříšníky. Pokoje dojdeme jen tehdy, když spolu zasedneme k hostině připravené Ježíšem u jednoho stolu jako bratři a sestry.
Bůh má moc uzdravit nás z každé nemoci, vysvobodit z každého zotročení zlem, vyřešit každý náš problém, ale potřebuje, abychom mu otevřeli dveře svého života. Tímto otevřením dveří je společná modlitba křesťanů, vyslovená i různými jazyky a eucharistie slavená různými rity, ale vždy v bratrské jednotě srdcí.
Také dnes si potřebujeme uvědomit, že nejsou různé kategorie Evropanů. Každý národ má právo na svou svébytnost a přitom nebýt vydělen z celku.
Křesťanství učí cestám tolerance a porozumění, je školou lásky. Vyučovat a žít lásku je velmi těžké. Historie Velké Moravy je toho dokladem.
Křesťané prošlapávají národům Evropy cesty ke smíření, sblížení a bratrství, jak nám ukazuje historie.