2. neděle postní

Gn 15, 5 – 12.17 - 18; Flp 3, 17 – 4, 1; Lk 9, 28b – 36; 

Dnešní evangelium nám vypráví o proměnění Páně na hoře Tábor. Již zde na zemi nám na Ježíši Nazaretském Bůh ukázal svůj úžasný plán budoucnosti lidského života. Hora Tábor odhalila finále, které nám Bůh připravil. Tento jas velikosti a nádhery, zjevený v Ježíši na hoře Tábor, je pro nás důležitou informací na cestě našeho pozemského putování, kdy se nás neustále dotýkají nejrůznější obtíže a utrpení.

Proměnění Ježíše je velikým Božím sdělením, které nás orientuje a ukazuje směr našeho života a tím přináší útěchu a naději.
Tato zkušenost slávy, nádhery a velikosti lidského života, ke které nás Bůh chce přivést, netrvala dlouho. Co odhalila hora Tábor, to teď pro nás ještě není. Dnes je pro nás aktuální jiná hora, ke které Ježíš jde a to je Golgota. Na Tábor, tento cíl ve věčnosti, můžeme vstoupit jen tak, že přejdeme přes Golgotu. Stejně jako Ježíšovi, tak i nám Bůh posílá Mojžíše a Eliáše, to znamená své slovo, Bibli. Stejně jako Ježíše, také nás Bůh připravuje k opuštění tohoto světa svým slovem.
Dnešní neděli nám Bůh zjevuje plán naší budoucnosti, a také nabízí prostředky a pomoc, abychom se při výstupu na naši Golgotu nezhroutili a neopustili tuto cestu k plnosti života, k věčnosti.
Naše cesta ke kráse a slávě vzkříšení vede skrze následování Ježíše v přijetí našeho kříže. Každý z nás má svůj osobní kříž, který musí donést na svou Golgotu. Každý z nás má své vlastní životní poslání, které nesmí vzdát. Každý čelí svým životním výzvám, před kterými nemůže kapitulovat. Každý z nás přijal svou míru velikosti lidství, kterou nemůže snížit nebo zahodit.
Ale jsme také neustále konfrontováni s otázkou: Proč mám zapírat sám sebe, vzdát se pohodlného a příjemného způsobu života, kterým žije svět? Proč mám jít těžší cestou?
Hora Tábor ukázala, že chvíle štěstí, radosti a plnosti na zemi trvají jen chvíli, jsou to jen záblesky. Petr se svými druhy ani nestačil postavit stan a úžasná chvíle skončila. Někdy prožíváme tyto záblesky, šťastné intenzivní chvíle s Bohem, ale jen střípky. Především nám Bůh dává své slovo, kterým nás chce stále vést a neustále pomáhat nést náš kříž, abychom došli na Golgotu našeho života, naplnili své životní poslání a tím neztratili věčnost a slávu, která nás čeká.
Ve druhém čtení svátý Pavel vyjadřuje své hluboké politování nad těmi, kteří nepřijali pozvání k věčnému životu: „Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské“. Pavel o svém způsobu života na zemi říká toto: „My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On promění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby, jako jeho tělo oslavené“. Pavel pochopil, že je nutné za každou cenu bojovat o svou budoucnost na věčnosti. Pavel přijal svědectví z hory Tábor. Poznal, že stojí za to jít na svou Golgotu, zemřít sám sobě a žít pro Boha, a tak se připravit na život s Bohem na věčnosti. Nic na tomto světě se nemůže srovnávat s tím, co nám nabízí Bůh. To znamená, že když nechci ztratit věčnost, musím být věrný svému povolání manžela, manželky, otce, matky, zaměstnavatele nebo zaměstnance, kněze a podobně.
První čtení hovoří o smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. O Abrahamovi je psáno: „Abraham Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého“. A pak dostal od Boha příslib. Podobně jako k Abrahamovi i k nám Bůh mluví o svých záměrech, které pro nás připravil, o nové zemi, která bude naší vlastí, naším majetkem navždy. Pavel mluví o své vlasti, což je nebe, kde naše ubohé tělo bude proměněné, aby nabylo podoby těla zmrtvýchvstalého Ježíše.
Vzkříšení našeho těla je pro nás tímto základním Božím zaslíbením. Toto Boží zaslíbení, potvrzené vzkříšením Ježíše, žádá od nás víru, jakou měl Abraham.
Abrahamova víra je cestou, která má etapy. Na Boží zaslíbení Abraham odpovídá vírou: Ano, souhlasím s tím, ale pak prosí Boha o pomoc při upevnění své víry: Pane, jak se mohu ujistit, že se tvůj slib naplní. Abraham prosí o další Boží znamení, které ho v jeho víře upevní. S podobnou reakcí se setkáváme u Marie při zvěstování.
Bůh přikazuje Abrahamovi přinést oběť. Můžeme zjistit několika zajímavých detailů z průběhu přinášení oběti. Za prvé Abraham s nasazením chrání obětní dary, aby nebyly roztrhány divokými zvířaty. Dále jsme slyšeli o strachu, který svírá Abrahama, o velké tmě, která ho obklopuje. A na konci přichází Bůh, který uzavírá smlouvu s Abrahamem.
Tento obraz nás naučí správně prožívat eucharistii. Musíme se vnitřně angažovat a nasadit, abychom pochopili posvátnost této svátosti. Pak je důležité si uvědomit a přijmout i své obavy a různé temnoty, které se rodí v konfrontaci s osobním utrpením a v obtížích, které nás ovlivňují. Také si musíme zodpovědět otázku: Jak mám nést tento svůj kříž?
Dále jsme slyšeli, že tehdy, když slunce zapadlo a nastala neproniknutelná tma, Bůh sestoupil a uzavřel s Abrahamem smlouvu.
Někdy to prožíváme stejně, Bůh přichází tehdy, když - obrazně řečeno, nad našimi životy už nesvítí slunce a vše zastínila neproniknutelná tma. Ježíš na kříži také prožil chvíle, ke kterým odkazují slova žalmu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil."
Jde o to, abychom se nezastavili na cestě na naši Golgotu, abychom nikdy nepochybovali o eucharistii, a očekávali čas, kdy v této svátosti uvidíme Boha a v něm naši věčnost, plnou slávy.