Evangelium se vztahuje k uzdravení ochrnutého, který byl nemocen více než třicet let. Ježíš toto uzdravení koná v sobotu, v den, ve kterém to podle náboženských předpisů Židů nebylo dovoleno, protože uzdravovat v sobotu byl podle jejich náboženství velký hřích.
Tímto provokativním jednáním Ježíš ukazuje, že Bůh není ve svém konání dobra ničím omezen, ani my lidé mu nemůžeme zakazovat pomáhat člověku v nouzi a uzdravovat ho.
Nemůžeme říci, že nás Pán opustil, že na nás zapomněl. Prorok říká: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu“. Bůh na nás nemůže zapomenout, protože by byl sám proti sobě.
Boha v konání dobra omezuje jen tvrdost našich srdcí, která nechtějí vidět Boží dobrotu. Také nechápeme, že i náš život dostává smysl právě konáním dobra a vzájemnou službou.
A této dobrotě se naučíme věrným následováním Ježíše, nasloucháním jeho evangeliu a pochopením slov proroka Izaiáše z prvního čtení: „Nebudou mít hlad ani žízeň, nebude je trýznit úžeh slunce. Povede je ten, který se nad nimi slitoval a přivede je k pramenům vod“.
Ježíš v evangeliu říká, že nedělá nic ze sebe, ale že vše, co koná, je v souladu s vůlí nebeského Otce. Tak to má být v i našem životě, protože když se účastníme mše svaté a přijímáme eucharistii, máme následovat Ježíše a tak jednat v souladu s Boží vůlí.