Jer 11, 18 – 20; Jan 7, 40 – 53
V dnešním prvním čtení prorok Jeremiáš charakterizuje velmi zajímavě Mesiáše jako člověka, který bude slepý ke zlu na něm páchaném. V tomto proroctví o Mesiáši nacházíme obraz velké naivity: „Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady“.
Při hlubším zamyšlení nad popisem této naivity Mesiáše vyvstává otázka, zda může být člověk s tak naivním pohledem na zlo, schopný nás od zlého osvobodit? Protože hlavním úkolem Mesiáše je přece osvobodit nás od zla.
Tehdejší politická a náboženská elita v Palestině si nedovedla představit, že člověk, který v politickém a náboženském prostředí nic znamená, může být Mesiášem, tímto osvoboditelem od všeho zla. Ježíš byl elitou a vládou, těmito nejvýznamnějšími osobnostmi židovského národa považován za výtržníka, který nepomůže problémy vyřešit, ale ještě je vyhrotí.
V tomto kontextu se jeví také velmi důležitá otázka, jak bojovat proti zlu? Je možné porazit zlo a hřích bezmocností, nějakou naivitou nebo slabostí?
Ježíš ukazuje, že nad zlem je možné zvítězit jen dobrem a úplným odevzdáním se Bohu. Je to tak, jak řekl prorok Jeremiáš: „Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při“.
Naší hlavní odpovědí na prožívané zlo má být odpuštění. Odpuštění z lidského hlediska není nic jiného, než projev bezmocnosti a slabosti.
Ježíš svým životem ukazuje, že důvěra v Boha, odevzdání utrpěných křivd a úplné spolehnutí se na Boží spravedlnost přináší nový druh síly, významu a moci: „žádný člověk nikdy tak nemluvil“.
Bůh musí být soudcem nad našimi křivdami, a my máme vždy odpustit. Takto jednal Mesiáš, Ježíš z Nazareta. On byl jako beránek, který se v tichosti nechal vést na krutou smrt.
Jedním z hlavních úkolů Mesiáše je ukázat postoj, který vede k setkání člověka s Boží milostí. A je to na jedné straně slabost člověka, hříšnost, jeho bezmocnost vůči zlu a těm, kteří zlo páchají a na druhé straně úplné odevzdání se Bohu.
Dnes se znovu setkáváme u Paladia města Brna. Připomínáme si záchranu města před mnohonásobnou přesilou. V lidských silách obránců nebylo možné město zachránit. Záchrana Brna byl velký zázrak Boží moci. Obránci Bohu důvěřovali a tak se Bůh mohl oslavit.
Pro mnohé modlitba důvěry nic neznamená, vnímají ji jako projev velké naivity. Přesto záchrana Brna z této důvěrné modlitby vzešla. V této události poznáváme význam Mariiny pomoci na cestě růstu důvěry v Boží prozřetelnost.
Učme se od našich předků svěřovat všechno Bohu a jeho milosti, aby za nás vyřešil zlo a křivdy s těmi, kdo nám ubližují. Ať i nám Maria pomáhá pochopit Ježíšovu cestu odevzdání se do vůle nebeského Otce. Buďme vůči zlu bezbrannými, ale důvěřujícími v Boží záchranu.