V prvních slovech evangelia jsme slyšeli, že Ježíš šel na Olivovou horu. Pokaždé, když Ježíš šel na nějakou horu, setkal se tam se svým nebeským Otcem. Každé takové setkání bylo zjevením nového rozměru lásky nebeského Otce k člověku. Když pak sestoupil dolů, vždy udělal něco jedinečného, co vypovídalo o Boží lásce.
Předposlední hora, hora Olivová a na ní Getsemanská zahrada je místem, kde se Ježíš rozhodl pro poslušnost otcově vůli, pro spásu člověka. Poslední je hora Golgota, hora ukřižování, místo zjevení plnosti Boží lásky, Božího odpuštění.
Dnešní evangelium nám říká, že Ježíš byl na hoře, ze které sestoupil a šel do chrámu v Jeruzalémě, kde opět ukázal srdce nebeského Otce slovy: "já tě neodsuzuji". Já tě, člověče, který jsi zhřešil, a možná i velmi těžce zhřešil, neodsuzuji. Jeruzalémský chrám byl v té době jediným místem pravého uctívání Boha. A na tomto místě Ježíš připomíná, že Bůh je skutečně láska, která neodsuzuje.
Ti, kteří přivedli ženu přistiženou při cizoložství, žádali spravedlivý soud. Ježíš soudí tuto ženu, ale jinak, než my, lidé. Nejprve říká: "Já tě neodsuzuji" a pak říká: "Jdi a od nynějška už nehřeš". Ježíšův soud nad hříchem člověka je vždy ukázáním cesty ze záhuby, do které člověk vstoupil svými rozhodnutími. Bůh nás nenechá v naší nouzi. Ježíšovo odpuštění vede k obrácení, k rozvázání zla, otevření nové cesty. Ježíš nejen odpouští, ale dává i sílu vykročit na novou cestu, pomáhá budovat nový život.
Když přicházíme k Bohu požádat o odpuštění ve svátosti smíření, dostáváme odpuštění a je v nás opět obnovena a oživena přítomnost Ducha svatého. On je tou silou, která proměňuje náš život. To znamená, že přichází Někdo, kdo dává sílu, abychom znovu nehřešili. Svátost smíření má dva aspekty: Prvním je vyznání hříchů a přijetí milosti odpuštění a druhým je obnovení přítomnosti Ducha svatého. Úkolem Ducha svatého je pomoci nám, abychom nepodléhali pokušením a nehřešili.
V dnešním evangeliu čteme, že Ježíš píše prstem do písku. Toto gesto má velmi hluboký význam. Už na Sinaji Boží prst napsal na tvrdé kamenné desky deset slov své lásky. Kolikrát je napsal? Dvakrát, protože lid poprvé nebyl připraven je přijmout. A kolikrát Ježíš psal do písku? Také dvakrát, neboť se ho dále ptali. To znamená, že dále setrvávali v tvrdosti srdce a nechtěli pochopit a přijmout přikázání lásky.
Proč Ježíš psal do písku? Byla to svatá půda, svatý prach, ten, který Bůh použil, když stvořil člověka. Ježíš píše Boží zákon zcela novým způsobem, na měkkém materiálu. Boží zákon byl poprvé napsán na tvrdém kameni. Na Sinaji člověk dostal dvě kamenné desky. V Ježíši Bůh začíná psát do prachu země. Bůh znovu v Ježíši bere bahno země, a zase tvoří člověka a jeho srdce - tyto dvě nové desky, na kterých opět píše deset slov své lásky. A tak se splní slova proroka Ezechiela: Vezmu vám srdce z kamene a dám vám srdce z masa". Ježíš píše na svaté půdě, kterou je také naše srdce, protože naše srdce je chrámem Ducha svatého. Ježíš bude psát do našeho srdce tak dlouho, dokud se naše srdce nestane srdcem z masa, dokud z něho nezmizí zatvrzelost, závist, žárlivost, neodpuštění, tvrdohlavost, podezřívavost, zlé řeči, pomluvy. V dnešním evangeliu čteme, že Ježíš je sehnutý a nedívá se ani na ženu ani na její žalobce. Proč? Neboť jak se mohou oči milosti dívat na tak velikou krutost vůči lidské slabosti. Ježíš sklonil hlavu, tímto jasně říká, že se distancuje od tohoto typu lidí, kteří jsou na jedné straně velmi horliví v plnění různých zbožných praktik, ale na druhé straně jsou velmi chudí v lásce a nemilosrdní. Jsme přesvědčeni, že jsme v pořádku, protože chodíme pravidelně do kostela, modlíme se ráno a večer, postíme se, putujeme a podobně. Ale při tom všem velmi snadno zapomínáme na to nejdůležitější, že máme být milosrdnými lidmi. Pro všechny platí: kdo z nás je bez hříchu, aby mohl hodit kamenem?
V prvním čtení prorok Izajáš mluvil jménem Boha: „Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to nevidíte?“ O této nové věci mluví dnešní evangelium, o Ježíšově setkání s cizoložnou ženou. Zde můžeme vidět tvář našeho Boha, plnou lásky a milosrdenství. Mluví o tom i svatý Pavel v dnešním druhém čtení: „Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považují to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“.
Opravdové poznání Boží lásky, zjevené v Ježíši, vede k tomu, že získáváme všechno, co potřebujeme k životu. Možná nevěříme, že když se zcela ponoříme do Boží lásky, ona nám všechno odpustí, všechno v nás uzdraví, dostaneme vše, co skutečně potřebujeme k životu.
Kéž milost setkání s Boží láskou je naší zkušeností, radostí a cestou našeho života.