Když svatý Augustin (ve čtvrtém století) popisoval velikonoční ráno, zmínil se o neklidu a špatném spánku pohanů tuto velikonoční noc. Pohané se báli setkání s věřícími po velikonoční vigilii. Když šli do práce, potkávali lidi pokřtěné o Velikonocích, jejichž tvář zářila světlem Vzkříšeného. Naplňovalo je strachem dívat se na tváře plné pokoje a štěstí, se kterým neměli zkušenost.
Prvním křesťanům radost ze vzkříšení vyzařovala z tváří, což ostatní přivádělo do rozpaků nebo v nich dokonce vyvolávalo agresi.
Opakuji, není běžné vidět opravdu šťastného člověka, jehož tvář září radostí.
Našel jsem příběh o prožívání Velikonoc na počátku padesátých let minulého staletí. Nějaký muž píše: Pojem, který se zapsal do mé paměti už v dětství, je: „Vykonat Velikonoce“.
V mé vesnici farář po celou postní dobu kladl důraz na povinnost každého dobrého křesťana „vykonat Velikonoce“. Vyzýval ženy ke spolupráci, aby i ty nejzatvrzelejší členy svých rodin přesvědčily a přivedly do kostela. Vskutku, mnoho mužů se v důsledku naléhání, protestů, nářků a možná i hrozeb manželek rozhodlo „vykonat Velikonoce“. Pobožnost byla organizována ještě za tmy výhradně pro muže, naprosto tajně, aby se nepotkali se ženami, protože by to pro mnohé bylo trapné a ponižující.
Tvářili se povýšeně, aby zamaskovali to, co považovali za „slabost“. Rychlá a formální zpověď, také nepříjemná a ponižující pro kněze. Eucharistie slavená mezi povýšenými, kteří se tvářili, že polykají hořkou medicínu. Pak si vyměnili pár ostrých, ironických vět a všichni se vrátili domů s pocitem splnění nepříjemné povinnosti. Zaplatili povinnou daň svému náboženství. Nyní bylo všechno na svém místě. "Vykonat Velikonoce" bylo minimum požadované od těch, kteří měli své jméno zapsané v křestní matrice ... Aspoň jednou za rok.
Ten ani nevykonal Velikonoce – to byla nejhorší pomluva ve zbožných kruzích. Takto se mluvilo o těch, kteří nechtěli překročit práh kostela ani o Velikonocích.
Slyšel jsem, jak naše sousedka hubovala manželovi: Neotálej, nic zlého se ti nestane a hřebínek ti taky z hlavy nespadne, svět se nezhroutí. A tak přinucený manželkou se muž v tichosti vydal do kostela.
Tato žena říkala: Svět se nezhroutí!
A přece ano. O Velikonocích se starý svět hroutí. O Velikonocích starý svět končí. Když se uskutečňují Velikonoce, nic není jako dříve. Všechno se změní.
Je to tak. Když tělo zemřelého není tam, kde by mělo být, už na svém místě není nic. Být křesťanem, znamená věřit ve vzkříšení Krista. Věřit ve vzkříšení Krista znamená uznat, že se vše mění. Znamená to přijmout vlastní vzkříšení, je to konec našich utrpení, úzkostí, strachu a stížností; uzdravení zranění, vysvobození ze sobectví, egoismu a násilí. Jsme implantováni do nového života, který nám dává Ježíš. Jsme povoláni do nového života.
Velikonoce opravdově prožité, vedou vždy k tomu, že nacházíme stejné věci jako dříve, ale díváme se na ně novým způsobem, vypadají jako nové. Začínám je chápat jinak, vidím je z jiné perspektivy.
Proč je pro nás tak těžké přijmout radost Velikonoc?
Ne proto, že smrt nás naplňuje strachem, ale bojíme se narodit do plnosti života. Máme v sobě nepochopitelný vzdor vůči tomu, co je skutečné, krásné a šťastné. Obáváme se nového a nevěříme, že je to nádherné.
Vzkříšením všechno staré zaniklo a všechno je obnoveno. Je zde nová země a nové nebe. To, co je staré, pominulo.
Žijeme v podivné zatvrzelosti. Nechceme připustit, že můžeme svůj život žít jinak, a že to bude krásné, dobré a šťastné.
Kéž konečně přijmeme to, že Bůh tvoří nové věci, a je to vždy velmi dobré. Kéž dovolíme Bohu, aby v našem životě tvořil nové věci, kéž přijmeme jeho sílu a jeho dynamiku. To je podstata velikonočních oslav. Skrze víru ve zmrtvýchvstání jsme vedeni od dobrého k nejlepšímu. Víra ve zmrtvýchvstání nás otevírá pro Boží zázraky. Víra ve zmrtvýchvstání nás vyvádí ze stojatých vod a dává našemu životu dynamiku. Nebojme se, náš starý svět se musí zhroutit a je to dobré.