Dává se však přesvědčit zjevením zmrtvýchvstalého Ježíše. Evangelium říká, že v mžiku zmizely jeho výhrady, a vyznal svou víru těmito slovy: "Pán můj a Bůh můj."
Apoštolové shromáždění v horní místnosti jsou svědky zmrtvýchvstalého Ježíše. Tomáš přesto, že na začátku nevěří, stává se jedinečným svědkem. Jako první vyjadřuje tajemství zmrtvýchvstalého Ježíše: "Pán můj a Bůh můj." Toto vyznání Tomáše shrnuje podstatu spásonosných událostí, které vykonal svým pozemským životem Ježíš z Nazareta. Tomáš těmito slovy potvrzuje vyznání Šimona Petra u Caesareje Filipovy, kde Petr odpověděl na otázku Ježíše, " Za koho mně pouvažujete vy?" vyznáním: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Pravdu o zmrtvýchvstání dosvědčíme tehdy, když s vírou vyznáme se svatým Petrem a Tomášem, že Ježíš Nazaretský je Bohem slíbený Mesiáš. A toto vyznání znamená, že uznávám za pravdivé a pro svou spásu nezbytné všechny činy, které Ježíš konal.
Apoštolové přijali realitu vzkříšení na základě osobního setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Oni ho viděli po smrti mezi živými: v Jeruzalémě, ve večeřadle, u Galilejského jezera. A tak pochopili, že Ježíš Kristus, který vstal z mrtvých, už neumírá, že "smrt nad ním už nemá vládu", že se stal Pánem nad smrtí. Tomáš nebyl s apoštoly, když poprvé do horní místnosti Ježíš přišel. Proto nevěřil. Žádal důkaz, stejný, jaký dostali ostatní apoštolové. Tomášovi nestačila slova a informace. Chtěl se osobně přesvědčit. Chtěl vidět na vlastní oči. Chtěl se ho dotknout. Dostal to, o co žádal. Tomášova nevěra se paradoxně stala dalším důkazem věrohodnosti zmrtvýchvstání.
Otcové církve často upozorňovali, že právě tím, že odmítal pravdu o zmrtvýchvstání, nepřímo přispěl k tomu, že tato zpráva získala ještě větší věrohodnost. Tento nevěřící Tomáš se stal mimořádným mluvčím důvěryhodnosti Zmrtvýchvstání. Jak říká svatý Řehoř Velký: "Neboť nedůvěra Tomáše nám pomohla k víře víc, než víra ostatních učedníků … A tak učedník, který pochyboval a dotýkal se Ježíše, se stal skutečným svědkem vzkříšení".
Ale jak toto tvrzení souvisí s dalšími Ježíšovými slovy, která najdeme v dnešním evangeliu, a která zní jako napomenutí nedůvěřujícímu Tomáši: "Nebuď nevěřící, ale věřící" a pak "Blahoslaveni, kdo neviděli, a přesto uvěřili." Tomáš odmítal přijmout pravdu o zmrtvýchvstání, a tímto svým postojem se nijak nelišil od ostatních apoštolů. Oni také nebyli schopni věřit informaci o zmrtvýchvstání, která se k nim dostala.
Jan Pavel druhý učí: „Fakt zmrtvýchvstání úplně překonává lidské přesvědčení o nutnosti smrti a jejích nevratných důsledcích. Přesto si to jen s obtížemi dokážeme představit. Neboť člověk, který zemřel, již nežije mezi lidmi, už nenachází své místo mezi živými na zemi". Apoštolové přijali realitu zmrtvýchvstání na základě osobní zkušenosti se vzkříšeným Ježíšem. "Oni zemřelého najednou viděli mezi živými na zemi."
Pokud apoštolové měli takové potíže pochopit zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých, přestože byli tak blízko Ježíši, když spolu putovali Palestinou, když slyšeli mnohokrát z jeho úst výklad předpovědí Starého Zákona o jeho utrpení, smrti a vzkříšení, mnohokrát je káral za slabou víru. My jsme na tom ještě hůře.
Na jedné straně se setkáváme s velikým problémem uvidět a pochopit realitu vzkříšení a na druhé straně je pro naši věčnost nezbytné uvidět a přijmout zmrtvýchvstání. Jak se staneme blahoslavenými, kteří neviděli, a uvěřili? Jak se staneme šťastnými lidmi, kteří vědí, že budou vzkříšeni a budou žít věčně?
Myslím si, že odpovědí je zkušenost, prožitek pokoje v srdci. Když se Ježíš zjevuje, jeho první slova jsou: „Pokoj vám!“.
Dnešní evangelium také mluví o daru odpuštění hříchů. Tento úkol dal Ježíš apoštolům. Prokletí smrti je důsledkem námi spáchaného hříchu. Přijetí odpuštění hříchů odstraňuje z našeho života smrt, a pokud smrt nevládne v našem těle, v srdci se rodí velký pokoj. Když opravdu přijmeme odpuštění ve zpovědnici, pokoj do našich srdcí vždy přijde.
Stejně jako před týdnem apoštolům, také i Tomášovi Ježíš ukazuje své rány a probodnutý bok. Stopy utrpení a smrti na jeho těle nám ukazují cenu odpuštění hříchů. Zmrtvýchvstáním Ježíš splnil svůj základní úkol zničit lidský hřích. Když se setkám se zmrtvýchvstalým Ježíšem, pochopím, že každý hřích, i ten můj, je zahlazen Ježíšovou obětí na Golgotě. Pokud rozumím významu Golgoty, tak při slovech kněze: ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy…., vidím Zmrtvýchvstalého a i své osobní zmrtvýchvstání. A to je také zkušenost pokoje v srdci.
V jednom z rozhovorů s Ježíšem Židé připomněli, že jen Bůh může odpouštět hříchy. Zmrtvýchvstání Ježíše potvrdilo, že on je Mesiáš, který osvobozuje člověka od prokletí smrti způsobené hříchem. Proto každá opravdově prožitá zpověď vede k vyznání: Ježíš je Pán a Bůh a také můj osobní Spasitel. V tom spočívá také význam dnešního svátku milosrdenství. Oslava Božího milosrdenství není výzva: zlepši se, buď dobrý, ale nárok: uvěř v Ježíše Nazaretského, který tě zachránil a vyznávej, že On je tvůj osobní Pán a Spasitel. A jen tehdy budou tvé skutky opravdu milosrdné.