Církev nedává těmto dvěma svátkům náležitou pozornost, zachází s nimi s nedbalostí. Ostatním událostem, které se staly v životě Ježíše mezi těmito dvěma svátky, se přikládá mnohem větší důraz a význam. O snižování významu dnešní slavnosti vypovídá i to, že ji překládáme ze čtvrtka na neděli. Hlavním důvodem tohoto přeložení je nezájem věřících oslavovat ve čtvrtek Nanebevstoupení Páně. Myslím si, že tuto událost bychom měli slavit ve čtvrtek, v den, kdy se událost stala a velmi duchovně ji prožívat, protože touto událostí naše lidství vstoupilo do nebe. Potřebujeme vidět toto místo na Boží pravici, kde již je Ježíš a které je i pro nás připraveno.
Pokud nevidíme cíl našeho křesťanského života, vyvstává fundamentální otázka, jaký je tedy účel našeho nasazení žít podle křesťanských pravidel? A oslavy všech spásonosných událostí z Ježíšova života dostávají sekulární charakter: odpočinek, setkání s rodinou nebo přáteli a podobně. Stále více jsme přilepeni k zemi, ztrácíme vertikální spojení.
Dnes slavíme vystoupení vzkříšeného Ježíše do nebe, kde zasedl po Boží pravici. Po Boží pravici je také místo připravené pro nás. Jsme tam očekáváni. My křesťané potřebujeme vědět, kam jdeme, proč musíme napodobovat Ježíšův pozemský život. Věčnost pro nás nemá být neznámá, tajemná a vzbuzovat strach. Dnešní poselství o místě, které se nachází po Boží pravici, vypovídá o něčem mimořádném, nádherném, nad rámec našich očekávání, je základním potvrzením o věčnosti našeho života.
Náš strach z umírání a ze smrti vypovídá o velkém nepochopení této úžasné pravdy o místě, které nás čeká po Boží pravici. Radostně slavit Nanebevstoupení Páně potřebujeme, abychom lépe porozuměli tomuto úžasnému Božímu plánu, který nás vede k úplnému spojení s Bohem v nebi.
Odpuštění hříchů je zásadním důkazem o místě, které je pro nás připraveno po Boží pravici. Protože přístup k Bohu a možnost dívat se na Boha tváří v tvář, uzavřel náš hřích. Svatý Pavel řekl: trestem za hřích je smrt, úplné odloučení od Boha. Ale pak dodává: Věčný život dává víra v moc Ježíšovy smrti a účinnost Jeho krve, která odstraňuje každý lidský hřích. O tom svědčí i slova z dnešního evangelia: „Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání … a odpuštění hříchů“. Pokud je tedy hřích odpuštěn, zároveň je člověku otevřeno nebe.
Nebe se mi neotevře, pokud neuvěřím v odpuštění svých hříchů. Když věřím, že Ježíšova smrt na kříži zničila každý hřích světa, tedy i můj osobní, nemohu nevidět nebe, které je také pro mne otevřeno. Když věřím v Boha, který vydal z lásky svého Syna na smrt, abych já byl zachráněn pro život věčný, zároveň věřím, že na mě Bůh čeká, že se setkáme tváří v tvář, jinak by Ježíšovo utrpení a smrt nedávalo smysl.
Tyto pravdy o odpuštění a otevření nebe přesahují naše lidské porozumění. Proto dnešní téma proniká příslib o seslání Ducha svatého. Protože pouze On je schopen nás skutečně usvědčit ze hříchu, a přivést k pochopení, že Ježíšův kříž všechno vyřešil.
Apoštolové byli očitými svědky spásonosných událostí. Ježíš je vyučil a dal jim poznat Boží plán spásy každého člověka: „Po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království“. Ale nepochopili to. Ptali se Ježíše: „Obnovíš teď Pane v Izraeli království?“ Ježíš mluví o Božím království, oni však myslí na království na této zemi. Proto musí sestoupit Duch svatý, aby se díky jeho moudrosti a moci stali svědky Božího království a ne hlasateli nějaké lidské nauky.
Před sestoupením Ducha svatého vnímali apoštolové Boží věci a Boží plány po svém. Chtěli naplnit své touhy, představy a nápady a překrucovali Boží záměry. Tímto směrem se bohužel stále ubírá hlavní proud působení církve. Evangelium bylo vždy zneužíváno pro lidské plány a touhy získat moc nad ostatními. Často církev nepomáhala a nepomáhá věřícím odevzdat se Ježíšově vládě, ale poslouží si Ježíšem k získání moci nad druhými. Dnešní druhé čtení nám to připomíná, když ukazuje na Ježíšovu moc.
To se děje, když je nepřítomen Duch svatý. Bohužel ho stále neznáme. Mluvíme o něm, ale ve skutečnosti ho nepustíme do svého života, ani do života jednotlivých společenství v církvi.
Před svým nanebevstoupením Ježíš poučil apoštoly: „Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“. A oni „se vrátili do Jeruzaléma s velikou radostí. Byli stále v chrámě a velebili Boha“.
Výše uvedená slova zmiňují modlitbu. Když mluvíme o Duchu svatém v nás, musíme také mluvit o kvalitě naší modlitby. Přicházíme do kostela s velkou radostí, abychom chválili a oslavovali Boha v Duchu svatém, nebo jen plníme náboženskou povinnost?
Když chci uvidět otevřené nebe, musím uvěřit v odpuštění svých hříchů. Svátost smíření má klíčový význam. Když vyznávám hřích, věřím, že skutečně zmizí? Odcházím s vděčností a pokojem v srdci?, Chci Boha velebit? Vděčnost, pokoj a radost jsou znaky přítomnosti Ducha svatého. Znáš Ducha svatého a je tvým opravdovým přítelem?
Pokud tomu tak není, využij přicházející svátky Letnic, zvláště sobotní večerní modlitební bdění.