My a také svět potřebuje, abychom otevřeně a veřejně hlásali všechno, co Ježíš učil a činil. Evangelium, které nám Ježíš předal a kterému jsme uvěřili, máme hlásat na světle a ze střech. Ježíš učil své učedníky často v soukromí, ale toto učení o Bohu, o pozemské cestě do věčnosti nebylo jen pro úzkou skupinu zasvěcených. Aby Ježíš mohl co nejlépe předat pravdu o Bohu a o cestě spásy, potřeboval jen takovou skupinu lidí, kterou mohl dobře vyučit. A ty, které vyučil, poslal do celého světa. To platí dodnes. Každý, kdo uslyšel Ježíšovo evangelium, uvěřil tomuto slovu a dal se pokřtít, o tom nemůže mlčet, musí tuto radostnou zvěst hlásat dál: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi, ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“.
Pravda, kterou nám Ježíš předal svým životem, je pro člověka nejdůležitější, protože otevírá cestu k věčnosti. Pokud jsem uslyšel tuto pravdu, nemohu se chovat egoisticky a nechat si ji jen pro sebe. Dar spásy žádá poděkování, což je sdílení s dalšími. Nedojdu spásy, pokud svou víru nebudu předávat dál. Pravda o daru věčného života se zakoření v mém vědomí, stane se pro mě jistotou jen skrze sdílení s ostatními. Pravda o spáse je pro náš lidský život zásadní, proto mlčení o tom je velikým hříchem, který může vést k našemu zavržení.
Často se hlásání evangelia, ukazování Boží cesty spásy, setkává s odmítnutím a hlasatelé jsou pronásledováni. Nebojme se, protože ti, kteří zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Máme se bát jen toho, „který může zahubit v pekle duši i tělo“. I kdybychom zemřeli kvůli hlásání evangelia, tím spíše budeme vzkříšeni k věčnému životu.
Ježíš věděl, že se jeho učedníci setkají s pronásledováním, proto připomíná pravdu o Boží prozřetelnosti: „U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě“. Nemusíme se bát ničeho, protože každý z nás má u Boha větší cenu než všichni vrabci, kde „ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí nebeského Otce“.