17. neděle v liturgickém mezidobí

Gn 18, 20 – 32; Kol 2, 12 – 14; Lk 11, 1 - 13
Dnešní první čtení přináší krásný rozhovor Abrahama s Bohem, ve kterém se Abraham učí chápat hloubku Božího milosrdenství. Abraham se odváží prosit Boha o záchranu hříšné Sodomy a Gomory, když vyjednává s Bohem stále výhodnější podmínky. Začíná u padesáti spravedlivých a končí na deseti. I tato poslední podmínka - deset spravedlivých - nebyla splněna. V těchto městech se nenašlo ani deset spravedlivých.

Když budeme číst dále, dozvíme se, že Bůh našel v těchto městech jen Lota a jeho rodinu, které shledal dobrými a zachránil je před smrtí.
Před zničením Sodomy a Gomory o tom mluví Bůh s člověkem, v tomto případě s Abrahamem. To znamená, že Bůh před člověkem nic neskrývá. Dříve, než něco udělá, nebo než dovolí, aby se něco stalo, sdělí nám to. Informace o tom, co má být, co se stane, je chvíle, kdy Bůh dává prostor člověku, vstupuje s ním do dialogu a dává mu podíl na řešení situace, přijímá jeho podněty, které umožňují poskytnout záchranu. Zde jde o důvěru v Boží milosrdenství. To, co člověk v osobě Abrahama nabídl Bohu, nestačilo. Abrahamova víra nedosáhla do hlubin Božího milosrdenství. Abraham nebyl schopen uvěřit v bezmezné Boží milosrdenství. Možná si myslel, že člověk má v sobě ještě nějaké dobro, které může Bohu nabídnout, jako důvod pro zabránění hrozící zkáze.
Naše hlavní ohrožení je smrt, věčné zničení naší existence. Zničení Sodomy a Gomory je předobrazem konečného zničení člověka kvůli hříchu. Svatý Pavel říká, že důsledkem spáchaného hříchu je smrt. Je snad něco, co můžeme Bohu nabídnout, aby nás důsledky našich hříchů nezahubily?
Dnes naštěstí něco, co Bohu můžeme nabídnout jako důvod pro záchranu našeho života, máme. Je to víra v Boží milosrdenství. Není to naše úsilí, ale Boží dar. To Bůh v Ježíši z Nazareta udělal vše, aby prokletí smrti a věčné záhuby odstranil. V dnešním druhém čtení nám to vysvětluje svatý Pavel: Bůh nás, kteří jsme byli mrtví pro své hříchy, Ježíšovým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním zase oživil. Odpustil nám všechny hříchy. Víra v toto Boží milosrdenství začíná přijetím svátosti křtu. Svátost křtu nás úplně spojuje s Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením. Pokud věřím v moc Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, tehdy se uskutečňuje moje spojení s Ježíšovou smrtí a pak mě svátost křtu uvádí do reality vzkříšení. Víra v Boží milosrdenství, které nám zpřístupnil Ježíš Kristus, potvrzená přijímáním svatého přijímání, mně činí spravedlivým. Spravedlnost získaná od Ježíše mě podobně jako Lota zachrání ze smrti.
Dnešní evangelium nám přineslo text Otčenáše v mírně zkrácené formě, kterou podává evangelista Lukáš. Je to více instrukce než modlitba, která nás učí, jak se máme obracet k Bohu. Ukazuje, co je na cestě víry důležité, jak máme správně jednat.
Začátek této instrukce odhaluje Boží tvář. Bůh je otcem. Malá Terezie to vyjádřila slovy: Bůh - dobrý tatínek. Toto Boží jméno má být v mém životě posvěcené tím, že příjmu Boží otcovství s plnou důvěrou, tím, že se opravdu Boha nebojím. Pak podřídím svůj život rád Boží vládě, rozhodnu se žít podle Boží vůle. Poznal jsem Boží přikázání a řídím se Boží moudrostí. Další věta v modlitbě Otčenáše ukazuje potřebu uvěřit v Boží prozřetelnost. Mám pochopit, že tento můj denní chléb, vše, co potřebuji pro svůj každodenní život a život mých blízkých, je plodem Boží péče a ochrany. Proto ve svých modlitbách nemohu zapomenout děkovat Bohu za jeho péči. V další větě Otčenáše Ježíš upozorňuje na nutnost odpustit svým viníkům. Když odpustím svým viníkům, těm drobným každodenním hadům, a také zločincům, otevírám Bohu přístup do mého života. Bůh mi nemůže pomoci, když ze srdce neodpustím všem a všechno, čím mi ublížili. Další věta Otčenáše je prosba, aby Bůh nedovolil, abychom podlehli pokušení. Bohužel, tato věta je v překladech Bible a v textech Otčenáše překroucená a zní: Neuveď nás v pokušení. Je to lež a pomluva Boha. Bůh nás nevede do pokušení. Do pokušení vstupujeme sami. Ježíš nám řekl, že musíme prosit Boha, abychom neupadli do pokušení. Jak velice si musíme tuto pravdu uvědomit. Copak ten, který je Otcem, který nás má opravdu rád, může s námi hrát tak špinavou hru? Copak by nám nabídl pokušení k hříchu, abychom upadli do smrti? Pokušení přichází od Zlého. On je pokušitel.
Další část evangelia hovoří o Boží dobrotě. Máme se k Bohu obrátit s každou prosbou o pomoc. Boží dobrota nás nikdy neodmítne. Naše prosba o pomoc k Bohu však musí být založena na správném poznání Boha. Pokud neporozumíme textu Otčenáše, budeme hledat falešného boha, nějakou modlu. A modla nám nepomůže.
Ježíš nám ukázal pravou tvář Boha, takže naše modlitby se mají obracet k této tváři.
Evangelium končí zaslíbením, že Otec v nebesích nám dá Ducha svatého. Duch svatý je třetí osoba Trojice. Duch svatý je Boží přítomnost, je nejdůležitější dar Boha, který nejvíce potřebujeme. Protože pokud je Bůh s námi, co nebo kdo nás může ohrozit a zbavit věčnosti?