19. neděle v liturgickém mezidobí

Žid 11, 1 – 2. 8 - 19; Lk 12, 32 - 48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“. Je to výrok, který hovoří o nepochopitelné Boží dobrotě. Ježíš nás tímto slovem ujistil o otevření cesty k Bohu všem lidem. Bůh se rozhodl zahrnout člověka veškerou péčí. Boží království, které nám nebeský Otec nabízí, je prostor zde na zemi, kde nám Bůh dává svou ochranu a pomoc.


Boží království je prostor plný Boží vlády, Boží moci. Syn Boží, druhá osoba Nejsvětější Trojice, se stal člověkem, Ježíšem z Nazareta, a pak jeho poslušností a přijetím utrpení a smrti na kříži, otevřel cestu k sestupování Boží milosti, Boží pomoci lidem. Boží přítomnost a jeho všemohoucnost se stala pro člověka přístupná. Ježíš Nazaretský svým veřejným působením ukázal, co můžeme získat Boží přítomností ve svém životě. Ježíš léčil lidi ze všech nemocí a každé choroby a dokonce i křísil mrtvé. Ježíš používal moc, kterou překonával veškeré zlo a přinášel lidem uzdravení, vysvobození, zkušenost bezpečí. Vše, co náš život na zemi ohrožuje, Ježíš odstraňoval.
Dnešním slovem evangelia nás Ježíš ujistil, že máme přístup k Boží všemohoucnosti. Bůh ke mně přichází, když se svobodně rozhodnu podřídit svůj život Bohu, když se vzdám Boží vůli, pokud se rozhodnu poslouchat Boha.
V další častí evangelia Ježíše vysvětluje, jaké kroky máme udělat, jaké požadavky máme splnit, abychom mohli žít v Božím království, aby Bůh svou mocí odstranil zlo z našeho života.
„Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu." Toto doporučení je spojené s volbou, zda hledáme své bezpečí v hmotných statcích a v penězích, anebo u Boha. Důvěru v Boha prohlubujeme pokaždé, když pomáháme bližnímu, když se podělíme o své dary s potřebnými. Jde o procvičování schopnosti otevírat svou peněženku, darovat svůj čas, svůj majetek, své schopnosti a tak pěstovat štědrost. Velmi nás bolí srdce, když je třeba dávat velkoryse. Ale naše srdce se musí naučit, že je větší radost dávat, než přehnaně šetřit, brát pro sebe. Máme napodobovat Boha, který stále dává a nic nám nevyčítá. Pochopme už, že kde je naše bohatství, tam je také naše srdce a i naše bezpečí. A volba je jen jedna: Bůh anebo mamon.
Další rada na cestu do nebeského království je: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří“. Jde o to, abychom byli lidmi, kteří bdí nad touhami svého srdce, kteří touží setkat se s Ježíšem tváří v tvář. O tuto touhu po setkání s Ježíšem musíme neustále pečovat, aby v našem srdci nezhasla. Čekání unavuje, člověk zleniví. Neznalost hodiny setkání s Pánem vyčerpává. Jenom ti budou šťastní, které Pán najde bdící. Nedostatek bdělosti otevírá prostor pro působení zlého ducha. On je ten zloděj, který vytrvale čeká na příležitost vloupat se do našeho života, podsouvá špatné touhy, aby nás okrádal o jistotu Boží milosti a Boží péče o nás. Život na zemi je neustálý boj s obtížemi a úsilí obstát v životních bouřích. Necháme se snadno odradit, lehce pochybujeme o Boží pomoci. A především jsme líní modlit se a zapojit se do pastorace. Neradi se vzděláváme v poznání Božích zaslíbení a tím dopustíme, aby naše důvěra v ně mizela. Člověk je opravdu šťastný jen, když neustále touží po setkání s Bohem v nebi.
Další radou na cestě do Božího království je věrnost svému životnímu povolání. O tom evangelium říká: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla?“ Každý z nás dostal od Boha své životní povolání a poslání. Já například jsem dostal řeholní a kněžské povolání. Většina z vás obdržela povolání k manželství. Někteří možná mají zůstat sami. Máme také profesní povolání. Ježíš říká: „Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá“. Zanedbávání svých povinností v životním povolání, ve své profesi, zneužití svého postavení k dosažení svých sobeckých zájmů, nás vede k věčnému zatracení. Odsuzujeme se sami ke stejnému údělu s nevěřícími.
Život v Božím království, umět přijmout Boží pomoc, vyžaduje víru. Na tuto podmínku ukazuje dnešní druhé čtení.
Bůh dal zaslíbení, nabídl nám konkrétní pomoc, ale dveře našeho života k Bohu a k získání Boží pomoci otevíráme aktem víry. Autor listu Židům definuje víru: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“.
Víra je jasným vnitřním přesvědčením, že mi i mému bližnímu Bůh poskytne každou potřebnou pomoc. Pomoc, kterou nám Bůh dává, je vždy objektivním dobrem. Bůh nepomůže, pokud by to přineslo něco zlého.
Víra je důkazem těch skutečností, které nevidíme. Víra je vnitřní jistota, že má slova, mé prosby jsou Bohem vyslyšeny a že současně mám k dispozici konkrétní pomoc, konkrétní dobro.
Přístup k Boží milosti otevírám aktem víry. To znamená, že naše hlavní křesťanské úsilí musí směřovat k vyučení se ve víře. Bez víry se člověk nemůže líbit Bohu. Neboť když v lidském srdci chybí víra, Bůh nemůže nic dělat. Boží dary jsou rozbaleny aktem víry. Této víry, kterou člověk věří, že Bůh je dobrý a že vše, co pochází od Boha, je pro nás nejlepší a zásadní pro naši věčnost.