22. neděle v liturgickém mezidobí

Sir 3, 19 - 21. 30 – 31; Žid 12, 18 – 19. 22 – 24a; Lk 14, 1. 7 – 14
Ježíš mnohokrát svým učením a jednáním ukázal, jaký postoj vyžaduje od svých učedníků, od těch, kteří se rozhodli patřit do jeho církve. Ve svém učení nehlásal žádné teorie o lidském chování, ale především svým jasným jednáním ukazoval postoje v různých situacích lidského života, které jsou správné a přinášejí pokoj a dobro. To, co hlavně ukazoval, byla pokora, služba a poslušnost Bohu.


Podle lidských kritérií je důležitý ten, kterého zná co nejvíce lidí, jehož jméno má mnoho titulů, kdo má mnoho hmotných statků, atd. Naproti tomu Ježíš svým životem ukázal, že význam získáváme, když umíme sloužit, obětovat svůj život pro dobro druhého, když jsme schopni velkoryse sdílet své statky, když jsme schopni vnímat nejchudší jako sobě rovné, když odpouštíme a uneseme nespravedlnost.

Křesťanství je prostor, ve kterém se setkáváme s Bohem: „Vy však jste přistoupili k hoře Sionu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců … k Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy“. Tento vstup do Boží přítomnosti, do společenství svatých, je možný ve společenství církve, v její modlitbě a ve svátostech, a vede k následování Ježíše Nazaretského.

To, co běžně v životě katolíků nacházíme, je bohužel daleko od vzoru, který Ježíš ukázal svým životem. Ježíš svým slovem a svým životem vyvrátil hodnoty světa, odmítl to, co svět považuje za vhodné a slušné. I nám křesťanům je obtížné naslouchat Ježíšovu učení a věrně napodobovat jeho pozemský život. Neustále se snažíme přizpůsobit si Ježíše, abychom se až tak moc nelišili od mentality světa. Čím více my, křesťané, vrůstáme do světa, tím více ztrácíme přístup k Boží milosti.

Musíme se neustále sami sebe ptát, zda chceme mít přístup k Bohu, k jeho milosti, k jeho pomoci, nebo chceme využít také svůj náboženský život k dosažení lepšího postavení, pozemských úspěchů, aby rostl náš význam. Přijali jsme pravidlo, že významný je ten, koho vyznamenává svět.

Ježíš Nazaretský, Boží Syn nepřišel proto, aby mu ostatní sloužili, ale aby sloužil až po odevzdání svého života ostatním. Neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout Boha, než se učit této službě od Ježíše a napodobovat jeho pokoru a dobrotu. Jak říká starozákonní mudrc: „čím jsi větší, tím více se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost“.

Pozemský život nás naučil vypočítavosti a rafinovanosti. Zapojujeme se tam, kde získáme výhody a prospěch. Ježíš však ukazuje na nesobeckost, nezištnost, obětavost, dobrotivost a laskavost, která v dávání nemá žádné limity.

Takový pohled na život dává člověku víra ve zmrtvýchvstání: „Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých“.

Není možné, abychom sami ze sebe byli schopni nezištně sloužit druhému, hluboce se pokořit a vybrat si neomezenou velkorysost. Proto musíme otevřít uši svého srdce, abychom mohli opravdu uslyšet dobrou zprávu o Ježíši a pak získali odvahu Ježíše následovat.

Dnešní evangelium se začíná zprávou, že Ježíš přišel do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl“. V tomto obraze vidíme jasný odkaz k eucharistii. Pro nás je mše svatá místem, kde s Ježíšem zasedáme u stolu. V souvislosti s textem dnešního evangelia bychom si měli položit otázku: Proč přicházím na mši svatou? Jaký to má pro mě smysl?
Mnoho farizeů se posadilo ke stolu s Ježíšem, aby ho sledovali. Motivem nebylo setkání s Ježíšem, otevřenost pro jeho učení. Nebyli připraveni a ochotni nechat se poučit a napravit. Jejich motivem bylo: „hledat na všem hnidy“. Hledali nějaké argumenty, aby mohli zpochybnit Ježíšova slova a tím najít nějaký důvod k odmítnutí jeho učení a následování. Toto bývá i náš postoj.

Ve skutečnosti je pro nás nepřijatelné, abychom stáli v jedné řadě s těmi, kterými pohrdáme, kteří podle nás nic neznamenají. Ale „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“. Naučit se otevřít své srdce každému, být přátelský k těm, které těžko akceptujeme, je lekce, kterou musíme zvládnout. K tomu dostáváme pomoc z eucharistie. Abychom byli hodni přijmout svaté přijímání, nemůžeme nepodat ruku každému z účastníků eucharistie jako znamení smíření a míru. Musím upřímně vyjádřit svou pravou otevřenost vůči každému, protože vím, že jsem druhému bratrem.

Dnes se u naší baziliky konají krajské dožínky. Dožínky završují předchozí práce na polích. Jsou vyvrcholením a oslavou lidské námahy a poděkováním Bohu za jeho požehnání. Jsou završením odpovědného úsilí a angažovanosti, a také oslavou spolupráce s Boží milostí.

My křesťané přítomni na eucharistii, obrazně řečeno, jsme polem, které se také připravuje ke své sklizni. Náš pozemský život vyvrcholí dožínkami. Jaká bude úroda, to závisí na velikosti naší spolupráce s Boží milostí, na angažovanosti na eucharistii. Eucharistie je vždy časem, který odevzdáváme Ježíši, našemu zemědělci, pro jeho práce na poli, kterým je náš křesťansky život. Čím více se zemědělec stará o své pole, tím větší úrodu mu přinese.

Očekávaná úroda našeho života na zemi je láska k bližnímu. Dovolme Ježíši, našemu zemědělci, aby se co nejvíce mohl starat o náš růst v lásce tím, že si budeme vážit nedělní eucharistie a přijmeme Ježíšovu péči o nás a práci na nás.