Obrazem pro správný společný život je tělo, ve kterém každý orgán má své vymezené místo a úkol. Každý z údů je stejně důležitý. Není jeden významnější než druhý. Všechno, čím nás Bůh obdařil podle přirozenosti a čím nás obdaří ve svých milostech, má sloužit k naplnění potřeb druhých, k pomoci zmírnit jejich životní obtíže. Nic z toho, čím nás Bůh vybavil, nemá sloužit k rozdělení lidí na lepší a horší.
Dnešní evangelium říká, že majitel rozdělil svůj majetek různě. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu. Rozdělil hřivny spravedlivě, každému dal podle jeho schopností. Svatý Pavel říká, že Bůh vybavil každého člověka jinou mírou víry. Bůh od člověka očekává naplnění této určené míry. Je také důležité vědět, že komu bylo hodně dáno, od toho se bude hodně vyžadovat.
Jeden z těchto tří obdarovaných vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Když se jeho pán vrátil a žádal vyúčtování, zdůvodnil své jednání takto: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří“. Nic neukradl, vrátil zpátky všechno, co dostal. Můžeme klidně říci, že se nic zlého nestalo. A přesto je tvrdě potrestán, vyhozen do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů.
Tento člověk pochopil dobře, že Bůh, když dává své dary, nikdy nedává jen pro soukromý užitek, ale pro službu druhým. Vším, co jsme obdrželi od Boha, si musíme navzájem sloužit. Odsuzujeme se k potupě, když pomoc druhým odmítáme. Bůh od nás očekává, že si navzájem budeme svými schopnostmi a možnostmi štědře pomáhat. Význam naší osoby roste s mírou naší služby bližnímu. Máme napodobovat Ježíše, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil až k odevzdání svého života za bližní. Jenom tak rosteme k věčnosti.
Vědomí Božího očekávání, že jeden druhému máme sloužit obětavě, vedla tohoto člověka k názoru, že Bůh je tvrdý, že se ho musí bát. Také my sdílíme tento předsudek, že se Boha musíme bát. Strach z Boha nás zbavuje přirozené otevřenosti k sobě navzájem. Jeden před druhým se zavíráme, stáváme se stále více sobečtí, a tak se náš život na zemi stává stále těžší a horší, protože už nenacházíme člověka, který by nám v naší nouzi pomohl. Samota člověka je obrovskou tragédií, prokletím lidského života.
Když od nás Bůh očekává otevřenost k službě bližnímu, neubližuje nám. Jeho jasné přikázání, abychom rozvíjeli naše schopnosti, talenty, naši obětavost vůči bližním slouží nejvíce nám, našemu dobrému životu na zemi.
Tento služebník dostal hodnocení: „špatný a líný“. Abychom mohli ospravedlnit svou lenost ve službě bližnímu, přijímáme falešný obraz tvrdého, nemilosrdného Boha, Boha, který od nás jen vyžaduje těžké a pro nás nesmyslné věci.
Lenost v poskytování lásky druhým, lenost ve službě bližnímu rodí v srdci člověka žárlivost a závist. Závidíme druhým všechno, také to, že jsou dobří, že pomáhají, že jsou uznáváni a oceněni. Když člověk sám nedělá dobro a závidí ho druhým, pomáhá tím v rozšiřování pekla na zemi.