V původním textu se používá slovo nenávist. Pouze ti, kteří nenávidí své blízké, mohou přijít ke mně. Jak může ten, kdo je Kníže pokoje, mluvit o nenávisti a dokonce i vyžadovat nenávist?
Stát se křesťanem znamená následovat Ježíše. Křesťanství je spojené s odpovědným rozhodnutím a přijetím nároků, které klade evangelium. V běžném katolickém povědomí být křesťanem znamená být pokřtěn, zúčastnit se náboženského obřadu křtu. Skrze obřad křtu jsme přivedeni ke skutečnému setkání s Bohem a Jeho pomocí. Podmínkou tohoto obřadu je rozhodnutí být poslušný Božím přikázáním a následovat Ježíše z Nazareta. Před udělením svátosti křtu se kněz ptá na víru, tedy na plné podřízení svého života Boží vůli. Ptá se na rozhodnutí vzdát se jednání podle světských měřítek a obecných standardů, tedy odřeknout se zlého ducha. I když odpovědi znějí stejně: Ano, věříme, ano, zříkáme se, důležitá je pravdivost těchto slov. Nemůže to být jen bezmyšlenkovité odříkání náboženských textů, které nejsou spojeny s našim skutečným životem. Nesmí to být jen prázdný text a stará tradice.
Tradičně přistupujeme ke svátosti křtu, stejně i k eucharistii. Jdeme na mši svatou, abychom splnili svou katolickou povinnost. Mnozí návštěvníci nedělní bohoslužby netuší, že je zde živý Bůh, že k nim mluví a radí v konkrétních událostech jejich každodenního života. Neslyší. Nevnímají skutečnou Boží přítomnost, která v přijetí svatého přijímání posiluje, proměňuje, a slabé činí schopnými jednat v souladu s Boží vůlí. Nevědí, že v eucharistii přijímají lék, který má moc léčit všechny rány srdce, všechny nemoci těla.
Bůh nepotřebuje náš formální náboženský obřad, naši pasivní účast, ale touží po setkání s námi, aby nám mohl v našich životních těžkostech pomáhat. Každý člověk má svůj konkrétní kříž, svůj celoživotní úkol, své životní poslání, které by měl věrně realizovat. Manžel má být manželem, otcem; manželka, manželkou, matkou; zaměstnanec, zaměstnancem; zaměstnavatel, zaměstnavatelem. Každý na své životní cestě, v úkolech, které má plnit, má jednat dobře, má být člověkem spravedlivým a poctivým. Křesťanství je způsob života otevřený Bohu, kdy dostáváme veškerou pomoc, kterou potřebujeme, abychom byli schopni jednat dobře. Křesťané mají přístup k Boží milosti. Dnes jsme ve značné míře srovnali křesťanství s jinými náboženstvími, a tím jsme opustili živého Boha a zůstaly nám jen prázdné náboženské obřady.
Jenže cokoli nás odvádí od živého Boha a Jeho milostí, se nám stává prokletím. Zbavujeme se Boží pomoci při realizaci našeho životního povolání. Nemáme sílu nést svůj životní kříž. Prohráváme v životních bouřích, v nesnázích, které nás zdolávají. Proto Ježíš mluví o nenávisti ke svým blízkým, pokud nám brání a odvádí nás od pravého křesťanského života. Pro náš život, pro naši věčnost a pro opravdové štěstí je nejdůležitější setkání s Ježíšem a Jeho milostí, a pak teprve věrnost rodinným vazbám, věrnost tradici.
Křesťané v Kristu dostávají velká Boží zaslíbení. Bůh naplňuje nejhlubší lidské touhy po štěstí, zdraví, radosti a lásce a přináší jedinou smysluplnou odpověď na touhu po věčném životě. Na jedné straně jsou tu přísliby, ale zakoušíme nedostatek jejich naplnění. Proč? Stáváme se křesťany a vydáváme se na cestu, která má vést k naplnění Božích zaslíbení, ale nic z toho reálně neprožíváme a nezakoušíme. Je to tak, jak říká Ježíš v evangeliu: Začínáme stavět věž, a nemůžeme ji dokončit. Začínáme vést válku proti zlu a ďáblu, a prohráváme.
Je to tak proto, že neusilujeme o získání účinných prostředků, takové pomoci, která vede k dosažení zamýšleného cíle. Nechceme naslouchat Boží moudrosti. Jak říká starozákonní mudrc: „ Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké“. Ale Bůh nám dává svou moudrost, posílá nám svého svatého Ducha. Bůh nám jde naproti, když začneme naslouchat Boží moudrosti, dáme se vést vnuknutím Ducha Svatého. Duch svatý nás povede k následování Ježíše, k věrnému nesení našeho životního kříže, k vědomému přijímání eucharistie. Tehdy naše cesty budou jednoduché a dobré a naše životy naplněné.