Přikázání lásky je nové přikázání. Před dvěma tisíci lety Ježíš vyhlásil zákon o překonávání nenávisti láskou a je to stále platný zákon. Nový, protože ho dodnes neumíme uvést do života. Když má někdo klíč a neotvírá jím dveře mnoho let, tento klíč je stále nový.
Často se vymezujeme: dám jen tolik, udělám jen toto, víc ne, a dál už ani kousek…. Bůh však od nás vyžaduje lásku. A s láskou je to tak: buď vůbec není, anebo je bez míry.
O Bohu říkáme, že je láska, protože nemá žádnou míru v konání dobra. Když něco dělá, koná dobro ničím neomezené.
Pokud evangelium přikazuje „Miluj svého bližního“, má na mysli lásku, která je upřímnou snahou o dobro druhého člověka, odpovědnost za něj a obrovskou práci na sobě a překonání svého sobectví. Máme druhého milovat jaký je, a ne naše představy o něm.
Ježíš, když mluví o lásce, říká, že je mnohem větší, než zamilovanost. Učí zodpovědnosti za každou lidskou bytost. Říká, že pokud někdo toho druhého má rád jenom nějakou dobu, ve skutečnosti ho nemá rád vůbec. Láska vydrží všechno až do konce.
Když se učíme pravé lásce, rozhodujeme se pro bolest a utrpení, protože bolest a utrpení skutečně ověří, zda je láska pravá, nebo jde jen o fikci. Bolest a utrpení je oheň, který spaluje vše, co není pravda, co je lež.
Láska je velká, těžká a náročná práce, ve které je velmi těžko vytrvat. Ale tuto práci musíme provést, protože když se nenaučíme lásce, degradujeme sami sebe, své lidství a stáváme se bezvýznamnými. Člověk bez lásky neznamená nic. Protože když chybí láska, bez ohledu na to, co činíme, všechno bude špatné.
Opravdová láska se nejdříve zastaví před bližním a ptá se, co pro něj může udělat. Tak to dělá Ježíš v eucharistii.