V jednom ze svých kázání Jan Pavel druhý k dnešnímu evangeliu klade otázku: Byl bohatý muž odsouzen pro své bohatství, pro hojnost pozemského zboží, pro oblékání se do šarlatu a kmentu a pro své nákladné hostiny? Neřekl bych, že z těchto důvodů.
Bohatý muž byl odsouzen, protože nevěnoval pozornost jiným lidem. Protože nechtěl vidět Lazara ležet u brány svého paláce, a nedal mu ani zbytky ze svého stolu.
Ježíš nikdy neodsuzoval vlastnictví hmotných statků. Místo toho mluví velmi tvrdě proti těm, kteří svůj majetek užívají sobecky a nevěnují pozornost potřebám druhých.
Papež dále říká: Kristus vyžaduje otevřený přístup, který je více než jen předstíraný laskavý zájem, symbolická akce nebo skutek bez lásky, které chudé nechají na stejném místě nebo je dokonce ponižují a ubližují jim.
K těmto výrokům papeže lze odkázat i slova jednoho ze svatých: Dávej chléb hladovému tak, aby tě za tento chléb neproklínal.
Není ničím neobvyklým dávat, ale neobvyklým je dávat a dávat tolik, aby se příjemce necítil ponížen, dále utvrzen ve své chudobě, v pocitu nicotnosti, jako zvíře, kterému se hází zbytky.
Všimněme si, že v dnešním podobenství jedna osoba jméno má a druhá jméno nemá. Jméno určuje člověka. Ten, kdo má jméno, není nějaká neznámá osoba, ale víme, kdo to je. Když můžeme někoho pojmenovat, stává se tím pro nás někým blízkým a známým.
Když se bohatý muž ocitnul v pekle, uviděl žebráka Lazara v Abrahamově náručí a požádal ho, aby mu ovlažil jazyk a šel do jeho otcovského domu a varoval jeho příbuzné, to znamená, aby ho obsluhoval. Podívejme se, jak velice může být člověk zaslepený svou nadřazeností. Bohatý muž, navzdory svému odsouzení do pekla, chce nad druhými stále vládnout, protože pro něj ten druhý není člověk jen otrok.
Ale ten, kdo se vyvyšuje nad druhé a považuje je jen za prostředky, kterými libovolně manipuluje z místa na místo, sám přestává být člověkem.
Dnešní evangelijní podobenství odkrývá zásadní obraz, kterým nás Bůh chce poučit, co vede k dosažení věčného života v Bohu a kudy cesta nevede.
Odsuzuje nás povyšování, postoj, že jsme lepší než druzí.
Když jsem lidský, nikdy se nedívám na druhé seshora. Když se dívám na jiné seshora, vypovídá to o mém egoismu. Říkám tím: Já jsem nejlepší. O Ježíši evangelium svědčí, že se ponížil, že se stal služebníkem, že poklekl, aby umyl nohy učedníkům. Člověk přestává být člověkem, když se nad druhým povyšuje, když ho soudí.
Je obvyklé, že ti, kteří mají více peněz a pracují někde v kanceláři, kde nejsou tak fyzicky unaveni, jako prodavačka v hypermarketu, zaměstnávají doma uklízečku a pro své dítě chůvu. Lidé, kteří tvrdě pracují, musí po návratu domů udělat všechno sami. Když si necháme sloužit, napodobujeme postoj bohatého člověka z dnešního evangelia. Jiní mi slouží, protože jsem významný člověk. Tento postoj nadřazenosti nás velmi lehko zavede ke ztrátě lidství, ztrátě svého jména a tak se stáváme někým bezejmenným a také si zavíráme nebe.
Abychom se naučili být lidskými, čtěme Bibli.
V dnešním evangeliu bohatý muž chce, aby Lazar šel a varoval jeho příbuzné. Odpověď, kterou dostává, je jednoznačná: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!“. To platí také pro nás, protože i my máme Písmo svaté, a měli bychom mu naslouchat. Žádná mimořádnost, žádný zázrak nás o ničem nepřesvědčí. To, co je v nás schopné vytvořit správný postoj, je Boží Slovo.
Jako křesťané jsme povoláni řídit se moudrostí obsaženou v Bibli, jedině tyto instrukce popisují správný přístup k životu zde na Zemi. Když kráčím po cestě vytyčené Bohem, moje jméno získává na váze a zapisuje se v nebi.
Tuto cestu nám doporučuje také svatý Pavel ve druhém čtení: „Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost … Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony…. Dobře bojuj o víru, a tak se zmocníš věčného života“.