Nad dnešním evangeliem můžeme rozjímat v kontextu událostí konce světa, ale také v kontextu všech ohrožení a tragédií našeho života. Abychom lépe porozuměli dnešnímu evangeliu, je dobré podívat se ještě na předchozí text v Lukášově evangeliu, který o tom také mluví. V sedmnácté kapitole Lukáš přináší Ježíšův komentář k tragickým událostem potopy a zničení Sodomy a Gomory. Příčinu těchto tragédií církev viděla a stále vidí v hříchu člověka, v jeho nemravném životě. Ježíš ale nemluví o hříchu a o nemorálnosti, ale mluví o běžném lidském životě: „Jako bylo za dnů Noema … Jedli, pili, ženili se a vdávali … Stejně tak to bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli“, „až do dne, kdy Noe vstoupil do korábu … až do dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy“, a pak přišly tragédie a zkáza. To, co zachránilo Noema a Lota, bylo jejich vědomí Boha. Byli to lidé, ke kterým Bůh měl přístup, které mohl varovat a ukázat cestu záchrany.
Bůh netrestá člověka, nesesílá tragické události, aby ho zničily za hřích a nemorálnost. Člověk sám v sobě nemá sílu odmítnout pokušení a nehřešit. Touhu po životě bez hříchu v sobě najde, ale neubrání se. Bůh není nespravedlivý, netrestá nás za to, co nemůžeme udělat. Sami ze sebe nemůžeme nehřešit. Příčinou tragédie potopy a zničení Sodomy i Gomory byla ztráta vědomí Boha. Ohrožení se blížilo, ale Bůh nemohl varovat lidi a ukázat cestu záchrany. Boha slyšel jen Noe a Lot, kteří sebe a své rodiny mohli zachránit.
Dnešní evangelium ukazuje, co lidi nejvíce zaujalo na Jeruzalémském chrámu. Byla to fasáda. Lidé byli nadšeni krásou kamenů a pamětních darů. Fascinoval je exteriér a ne interiér, který byl pro toto místo podstatný. Je to i obraz našeho života. Zabýváme se především vnějšími záležitostmi. Staráme se o pěkný dům, o profesní úspěch, o dobré manželství, o zisk z investic, o odpočinek, ale vůbec nemáme zájem o naše nitro, o náš vztah k Bohu.
V životě zažíváme mnohé bouře. Setkáváme se s nečestností druhých, s nemocemi, s utrpením a smrtí. Naše možnosti čelit problémům se ukazují jako nedostatečné. A pokud jsme ztratili správný vztah k Bohu, Bůh nás přestal zajímat, nebo jsme si nechali vnutit falešný obraz Boha, životní bouře nás ničí. Naší největší tragédií je zapomenutí na Boha a strach z Boha. Pokud nechci pochopit, že Bůh zničil každý lidský hřích obětí Ježíše Nazaretského na Golgotě a že každý můj osobní hřích může být odstraněn ve svátosti smíření, smrt v mém životě dostává neomezený prostor. A tak dopadnu jako Jeruzalémský chrám, kde nezůstal kámen na kameni.
Nespravedlivě obviňujeme Boha z našich nezdarů, myslíme si, že Bůh nám dělá problémy, že nás omezuje, že nám brání ve štěstí. Věříme, že se bez něj sami vypořádáme se svými problémy. Ale realita ukazuje, že člověk bez Boha bloudí, zažívá neklid, ztrácí dobrý život zde na zemi a následně i věčnost.
Evangelium nás upozorňuje na další velmi důležitou věc: poznat pravdu o Ježíši Kristu a v této pravdě žít. Ježíš varuje: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem to! … Nechoďte za nimi“. Pravda o Bohu je přítomna pouze v Ježíši Kristu. Jenom On je cesta k Bohu, pravda o Bohu i člověku a také jediný, kdo dává člověku věčnost. To potvrzuje jeho zmrtvýchvstání.
Když příjmu Ježíše, zažiji od mnohých odmítnutí, často i od svých nejbližších: „Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni“. Být věřícím není snadné, ale přináší Boží ochranu. „Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši“. Náš pozemský život a cesta k věčnosti vyžaduje jednoznačné rozhodnutí: život s Bohem nebo bez něj. Bůh se nám nabízí, ale nevnucuje. Těžké životní zkoušky a nevyhnutelnost smrti prověřují naši víru. Můžeme se Boha bát, utíkat před ním, přijímat o něm další lži a nevěřit v jeho lásku a odpuštění hříchů. Ale je to cesta k dalším zklamáním a do větších problémů. Před Bohem nikdo nikam neuteče a sám si nepomůže.