3. neděle adventní

Mt 11, 2 - 11
V dnešním evangeliu opět stojí před námi Jan Křtitel, tento neobyčejný člověk, který spojuje Starý a Nový zákon. Uzavírá prorocký úkol Starého zákona, když ve svém učení volá po nutnosti obrácení, aby člověk učinil podstatnou revizi svého způsobu života, aby se od hříchu odstřihnul. A pak ukazuje na toho, který je Božím beránkem, který snímá z člověka jeho hřích, který křtí Duchem svatým, to znamená, že dává potřebnou sílu, aby nehřešil.


Jan Křtitel byl veliký asketa, mimořádně horlivý v náboženství. Ježíš o něm řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel“. Ale hned dodává: „Ten nejmenší v nebeském království je větší než on“.
Tato mimořádná lidská velikost Jana Křtitele v Božím království neznamená nic. K setkání s Bohem člověk potřebuje něco úplně jiného. Dokonce i největší asketické či morální úsilí člověka neotevře cestu k setkání s Bohem, k dosažení věčného života. Jan, ten největší z narozených z ženy, to znamená největší z lidí, je menší než nejmenší v Božím království. Tato skutečnost nás musí vést k otázce: Jak mohu dosáhnout své věčnosti, jak mohu dojít spásy?
Když Ježíš přišel k Janovi k Jordánu, kde Jan křtil, Jan vydal jednoznačné svědectví, že Ježíš je beránek Boží, že je Mesiáš, ten, který dává člověku spásu, život věčný. Ale i po tomto prohlášení měl Jan stále pochybnosti, zda je tomu tak. O tom vypráví i dnešní evangelium. Jan vyslal k Ježíši své učedníky s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“. Tato Janova pochybnost ukazuje, že přijetí pravdy o Ježíši jako našem Spasiteli není jednoduché. Církev učí, že Ježíš z Nazareta je Spasitel, že jeho smrt na kříži shladila všechny hříchy světa, že on nás usmířil s Bohem, že brána nebe je nám dokořán otevřena. Tato pravda nám ve skutečnosti málo co říká, protože dále nevěříme v odpuštění našich hříchů, v lásku Boha. Proč to tak je?
Jan ukázal na Ježíše, že je Mesiáš, někteří z jeho učedníků za tím oznámením šli a zůstali u Ježíše, stali se jeho učedníky. Ale Jan sám za tou pravdou nešel. Myslím si, že tady je odpověď na naši otázku. Opravdová velikost člověka začíná rozhodnutím, že se stane Ježíšovým učedníkem. V této souvislosti mě napadá, zda nejsme ve skutečností učedníci Jana Křtitele. Ačkoliv jsme slyšeli, že Ježíš je Mesiáš, i dalším to říkáme, ale sami tomu nevěříme. Necháváme se ovlivnit pochybnostmi. Stejně jako Jan, nejsme Ježíšovými učedníky, nenásledujeme Ježíše. Můžeme o sobě říci, že jsme teoreticky křesťané, ale prakticky jimi nejsme. Slyšíme o Boží milosti, že jsme zdarma spaseni, že Bůh je láska, ale přesto se Boha bojíme. Neustále se snažíme o dobré skutky, které by měly potvrdit, že jsme si spásu zasloužili, že Bůh k nám musí být dobrý. Chceme to tak vidět, ale někde uvnitř cítíme, že to tak není.
Také církev často jedná jako židovští učitelé Zákona a starozákonní kněží, ke kterým přišli tři mudrci z východu s otázkou: Kde se narodil Mesiáš? Znali a ukázali to místo, ale sami k novorozenému Mesiáši nešli. Na Ježíše Krista ukazujeme, hlásáme, že je Pán, že je Spasitel, ale nepodřizujeme tomu svůj život. Nerozhodli jsme se stát jeho učedníky, nechceme ho poslouchat. Málokdy jsme schopni změnit své hodnoty a náboženské postoje podle poznání a na základě poslušnosti. Nemáme rádi změny, které nám berou naši falešnou svobodu.
Když se Jan Křtitel ptal Ježíše na jeho totožnost, Ježíš ukázal na znamení, která konal: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají“. Když Ježíš svědčil o své totožnosti, ukazoval na znamení a zázraky, které konal. Tyto zázraky byly Božím potvrzením, že Ježíš je Mesiášem, protože kdyby s Ježíšem Bůh nebyl, nebyl by schopen tyto činy dělat. Když někdo opravdu hledá Ježíše, najde ho. Ježíš se často neukazuje přímo, ale prostřednictvím různých znamení, prostřednictvím lidí, kteří o něm svědčí. Ježíše najdeme, ale musíme upřímně hledat. Věrohodnost Ježíše je ve světě různým způsobem potvrzována.
Ale Ježíš je ten, který také překvapuje, který šokuje, který člověka i pohorší. Proto o sobě Ježíš v dnešním evangeliu říká: „A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“. Boží cesty nejsou naše. Potřebujeme velikou odvahu, abychom se stali Ježíšovými učedníky. O Ježíšových učednících je řečeno, že opustili všechno a šli za ním. Jak jsem již dříve řekl, neradi měníme své hodnoty a především své náboženské myšlení. A Ježíš podstatné změny hodnot přináší, především v náboženském prostředí. Cesta k nebeskému království je cestou následování Ježíše v poslušnosti jeho výzvě: pojď za mnou. Je to rozhodnutí zcela se mu odevzdat.