Čtvrtek - 2. ledna

Jan 1, 19 - 28
Dnešní evangelium ukazuje jeden z důležitých aspektů velikosti Jana Křtitele. Židé z Jeruzaléma vyslali své služebníky, aby zjistili, kdo je Jan a co o sobě říká. Jan by mohl využít svoji popularitu, kterou získal u lidí svým prorockým působením, ale neudělal to. Je k sobě velmi poctivý, můžeme také říci, že je pokorný. Říká o sobě, že je „hlas volajícího na poušti“. Neříká o sobě, že je slovem, ale jenom hlasem, tedy pouze nějakým zvukem, který upozorňuje na něco, co se blíží. Nepřipsal si zásluhy, které mu nepatřily.


Jan sám sebe vidí jako dělníka, který chystá cestu k setkání s tím, který už se blíží, a kterého každý z lidí nezbytně potřebuje pro svou spásu, pro svou věčnost. Jan si je jistý svým životním posláním ukázat na toho, který je jedinou záchranou pro věčný život člověka. Nechce nikoho podvést. Jan ví, že jeho hlásání a působení u Jordánu, neodstraní z lidského života věčnou záhubu.
Janovo působení ukazuje, jak pracuje církev. Církev spásu nikomu nedá, ale přivádí k setkání se Spasitelem, s Ježíšem Kristem. Nabízí prostředky nutné k setkání člověka se Spasitelem.
Hlásání pravdy o Ježíši jako Spasiteli získává věrohodnost naší osobní úctou k Ježíši. To dokládá Janovo svědectví: „Nejsem hoden rozvázat mu řemínek u opánků“. Jan také ukazuje na omezenost svého působení: „Já křtím vodou“. To znamená, že prostředky, které Jan používá, jsou pozemské, ale pro získání spásy člověk potřebuje prostředky Boží.
Opravdová pomoc člověku je ve zprostředkování setkání se Spasitelem. Nemůžeme lidi poutat k sobě, protože nejsme Mesiášové.
Stejně jako v době Jana Křtitele, i dnes je těžké vidět v Ježíši svého Spasitele. Jako tehdy Jan Křtitel nesl lidem pomoc, aby uviděli v Ježíši z Nazareta Spasitele, i my si dnes navzájem máme pomáhat odhalit ve svátostech církve a v hlásaném slově toho, který stojí mezi námi, a který je naším Spasitelem.