2. neděle v liturgickém mezidobí

Jan, 1, 29 – 34
Pavel píše křesťanům do Korinta a obrací se na ně jako na svaté. Vysvětluje jim, že svatost přijmou od Ježíše, když se mu s důvěrou odevzdají. To znamená, že svatost není produktem člověka, ale darem Boží milosti. Naše svatost je mostem do věčnosti. Jenom svatý se může setkat z Bohem a prodlévat s ním po celou věčnost.
Cesta ke svatosti začíná přijetím svátosti křtu.

Dnešní evangelium nám opět vypráví o Ježíšově křtu v Jordánu. Svátost křtu sahá svými kořeny právě k události křtu, který uděloval Jan. Zde se ukázal jeho hlavní obsah: uznání a vyznání hříchů a ponoření se do Božího milosrdenství.
Křest je Boží odpověď na hřích člověka, který vede k věčné záhubě. Pokud si člověk neuvědomuje svůj hřích, křest nemá žádný smysl. Ti, kteří šli za Janem k Jordánu, věděli, že se svého hříchu a jeho důsledků sami nezbaví. Byli si vědomi ztráty věčnosti. Cesta zástupu lidí k Jordánu byla jenom velkým voláním o pomoc k nebi. Bůh na to odpověděl: k Jordánu přišel Ježíš z Nazareta. Jan Křtitel dostal Boží světlo a řekl: „Hle, Beránek Boží“. Tímto oslovením Jan říká, že Ježíš je Mesiáš, ten Beránek, který bude obětován za spásu lidstva. Jeho krev prolitá na kříži se stala náhradou za všechno zlo způsobené hříchem lidí, usmířila nás z Bohem a dala nám život věčný.
Jan o své činnosti u Jordánu říká: Přišel jsem křtít vodou proto, aby se Ježíš z Nazareta mohl zjevit izraelskému národu a skrze něj celému světu. Jako komentář k těmto slovům můžeme říci, že Bůh potřebuje uvidět, uslyšet, že nechceme otročit hříchu, nechceme konat žádné zlo. Jan Křtitel volal k Jordánu všechny, kteří hledali Boží pomoc v osvobození od hříchu. Přišly velké zástupy. Myslím si, že to byl ten hlas, který otevřel dveře Ježíšovi.
Voláme k Bohu o pomoc, aby nás osvobodil od zla a hříchu?
Když opravdu potřebujeme pomoc, nebojíme se podstoupit i velikou námahu, snažíme se překonat překážky, abychom ji dostali. Ptám se vás: Co děláte, aby Bůh viděl, že o jeho pomoc stojíte? Myslím si, že pro naši farnost je tímto Jordánem každá první sobota v měsíci a společná modlitba k Matce Boží Svatotomské. Také každý dvacátý druhý den v měsíci a společná modlitba ke svaté Ritě. Je to něco navíc, ale každá důležitá věc v našem životě si žádá intenzivní úsilí.
Pokud hřích pro nás není problém, nezapojíme se do ničeho dalšího. Pokud se přátelíme s hříchem, nebudeme se snažit proti němu dělat nic. Pokud jsme spokojeni s cestou ke smrti, neuděláme žádné kroky, abychom z této cesty odešli.
Uvědomme si, že nemáme žádnou sílu překonat zlo a hřích, ale máme sílu přijít k Bohu, na společnou modlitbu s dalšími křesťany. Protože touha po Bohu je v našem srdci přítomná. To je ta jediná síla, kterou v sobě máme, s jejíž pomocí v nás může dobro zvítězit. Pokud se upřímně zastavíme před Bohem, on nám dá svého svatého Ducha. A on může všechno. Jan Křtitel, když mluvil o Ježíši, řekl, že „on je ten, který křtí Duchem svatým“.
Duch svatý je tím nejdůležitějším darem, který je nám předán ve svátosti křtu jako odpověď na víru a upřímné vyznání hříchů. Duch svatý je třetí osoba Trojice, On je také Bůh. A když svým vyznáním hříchů pozvu Boha k sobě, už nejsem jenom já, se svými omezenými možnostmi. Je ve mně sám všemohoucí Bůh, který má moc zničit každé zlo a dát mi sílu, abych nehřešil.
Přítomnost Ducha svatého je tím, co mě dělá svatým. Když Duch svatý prodlévá v člověku, člověk nehřeší, a koná jen dobro. Pokud hřešíme, svědčí to, že v nás Duch svatý není.
Křest, který jsme přijali, z nás udělal chrám Ducha svatého. Duch svatý bez našeho souhlasu do tohoto chrámu nevstoupí. Musíme ho svobodně a vědomě pozvat. Jak jsem již dříve řekl, musíme se jednoznačně vyjádřit. Na začátku stojí vědomí, že jsem hříšník. Nesmím hřích zlehčovat, musím vidět tragické důsledky, které přináší. Musím také vědět, že nemám sílu sám hřích překonat. Proto hřích vyznávám ve svátosti smíření a hledám příležitosti k společným modlitbám s ostatními křesťany, zvláště k modlitbám k Duchu svatému s prosbou, aby osídlil chrámy, kterými jsme.
Bůh v nás skrze modlitbu buduje svatost, zvláště skrze společnou modlitbu. Na tom bychom měli skutečně pracovat.
Když se člověk začíná modlit, současně zakusí, že svatost není nic těžkého, ale veliká radost srdce a krása života.