3. sobota v liturgickém mezidobí

2, Sam 12, 1 - 7a,10 – 17; Mk 4, 35 – 41
Dnešní první čtení popisuje další událost ze života krále Davida, který zhřešil s Batšebou a pak objednal vraždu jejího manžela. Tento příběh ukazuje vývoj a eskalaci hříchu v lidském životě a upozorňuje na jeho důsledky.


Na začátku stojí zájem o nahé tělo krásné cizí ženy, pak dojde k hříchu cizoložství a touze legalizovat tuto špatnost, což vede k ještě většímu hříchu. David se rozhodne zavraždit manžela této ženy, se kterou zhřešil. S hříchem je to tak, že když se mu nebráníme, hřích se rozbují jako nádor.
Další úskalí hříchu se týká jeho hodnocení. Platí: každý snižuje závažnost svých hříchů. Na to ukazuje Davidovo posuzování muže, který ublížil chudákovi. Zámožného pachatele odsoudil na smrt a sám vůči svému velkému hříchu mlčel. Choval se, jako by se nic nestalo.
Na jedné straně se David zachoval podle, ale na druhé straně ukázal svou velikost, když pokorně přijal napomenutí proroka, který na něj ukázal: „Ty jsi ten muž!“ David vyznal: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“.
Prorok Nathan napomenutím krále hodně riskoval.
Schopnost přijmout napomenutí od druhého náleží k velkým ctnostem křesťanského života. O Davidovi Bible říká, že v něm Bůh měl zalíbení. David se snažil být spravedlivý před Bohem, avšak byl schopen spáchat velmi těžké hříchy.
Stejné je to s námi. Snažíme se žít spravedlivě, ale neměli bychom nikdy zapomenout na slabost našeho těla, na naši náklonnost k hříchu. Dnešním čtením nás Bůh upozorňuje na nutnost přijímat napomenutí. Musíme vědět: Také my jsme hříšníci, a proto nemáme právo soudit druhé.
Dnešní první čtení také říká, že hřích má bolestné důsledky. Syn, který byl Davidem počat, zemřel. Hříchem přivolané zlo se projevuje i v budoucnu. Bývá to i častá odpověď na otázku po příčině utrpení v našich životech, nebo v životech našich milovaných. S hříchem je to tak, že vždy nechává následky.
Evangelium nám ukazuje Ježíše, který má moc nad každou bouří, nad každou vichřicí, která se snaží zničit náš život. Ale také ukazuje Ježíše, který spí, jako by o nás neměl zájem, jako by ho nezajímalo utrpení, které na nás dopadá.
Petr probudil Ježíše slovy: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“. Myslím si, že opravdu potřebujeme odvahu Petra, abychom požádali Ježíše o potřebnou pomoc, o záchranu. Myslím si, že bychom měli i křičet k Bohu: Pane, zhřešili jsme a teď se v našich životech dějí zlé věci. Kdo nám pomůže, když ne Ty, Pane?
V našem bloudění v hříchu, v naší slepotě, kdy své hříchy nevidíme a netušíme, jaký mají dopad, potřebujeme proroka, jako měl král David. Potřebujeme někoho, kdo na náš hřích ukáže a předá nám Boží napomenutí. Potřebujeme sílu vyrovnat se s následky svých hříšných činů. I David musel přijmout smrt svého dítěte. Ptáme se, proč právě my prožíváme takové těžkosti a vyčítáme své nesnáze Bohu.
Při obléhání Brna se obyvatelé neptali, proč nás stíhá toto neštěstí, ale volali o pomoc z nebe. Bůh nedává odpověď na otázku proč, ale jak z nouze vybřednout, jak ji ustát. Neobviňuje nás za spáchané hříchy, ale odpouští je a ukazuje východisko ze zla.
Záchranou města Brna před nepřáteli Bůh ukázal, že Maria je Boží prostřednice. Jejíma rukama nám přichází Boží pomoc. To znamená, že i v našem boji s hříchem a jeho důsledky má Maria nezastupitelnou roli. Neptejme se proč, neposuzujme nikoho, ale ve svých proviněních i těžkostech se odevzdávejme do Mariiných rukou.