5. neděle postní

Ez 37, 12 – 14; Jan 11, 1 – 45
Vzkříšení Lazara patří k největším zázrakům, které Ježíš učinil. Ježíš vrátil k životu lidské tělo, které se již začalo rozkládat. Předchozí vzkříšení dcerky Jaira a mladíka z Naimu se odehrálo hned po jejich smrti. Vzkříšení Lazara Ježíš koná čtvrtý den po uložení do hrobu. Tento zázrak je předobrazem Ježíšova vzkříšení a také ukazuje možnosti Boha řešit fyzické i duchovní problémy člověka. Bůh může všechno. V prvním čtení jsme slyšeli proroctví: „Tak poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide!“

Ve chvíli, kdy Ježíš začal veřejně působit, se tato prorocká zvěst začala naplňovat, a je tomu tak dodnes. Boží možnosti se nezměnily. Také dnes skrze svou pomoc Bůh ukazuje, že je Bohem plným milosrdenství.
Kolik těžkých životních událostí nás zavřelo v hrobech. Naše možnosti se ukazují jako malé. Lidsky nebylo možné překonat psychické nebo fyzické problémy a pak jsme v tolika oblastech našeho života jako mrtví. S Martou můžeme říci: „Už zapáchá!“ Zázrak vzkříšení Lazara říká, že to tak být nemusí. Naše Zem prožila ve svých dějinách nejeden takový zázrak. Bůh ve svých možnostech není ničím omezený. Svátosti církve dodnes předávají Boží všemohoucnost. Ale Bůh potřebuje, abychom šli po cestě, na které On může působit. Tuto cestu popisují události z dnešního evangelia.
Na začátku příběhu slyšíme, že sestry Marta a Maria Ježíšovi vzkázaly: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen“. Ten, koho Ježíš miluje, je každý z nás. Ježíš se vydal na smrt na kříži za každého z nás. Nekonečná láska ke každému člověku přivedla Ježíše na kříž. To, co nás především otevírá pro působení Boží milosti, je víra v Boží lásku. Já jako křesťan musím věřit, že ten, koho Ježíš miluje, jsem také já, že Ježíš mě nepřichází trestat, ale spasit, to znamená zachránit, poskytnout mi pomoc.
Prosbu o pomoc k Ježíši sestry posílají společně. Možná, že tato informace v celém textu evangelia zapadá, ale je velmi podstatná. Ježíš se ve svém slově zavázal, že vždy, když ho budou dva nebo tři ve společné, jednomyslné modlitbě o cokoli prosit, dostanou to. My křesťané se neumíme společně, jednomyslně modlit, obáváme se jeden druhého navzájem, nejsme vůči sobě opravdu upřímní, protože svěřené problémy jsou lehkovážně předávány dál. Textem Otčenáše Ježíš ukazuje, že základní křesťanská modlitba musí probíhat ve společenství, Ježíš nám předal slova modlitby v množném čísle. Osobní modlitba nás má připravit na modlitbu společnou, což je ta pravá modlitba. Bůh odmítá sobectví.
Dále nás dnešní evangelium učí, že se správná modlitba musí opírat o vědomí, kdo je Ježíš Kristus. To ukazuje Marta ve svém vyznání: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“. A také říká: „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá“. Autor dopisu Židům nás učí, že se bez víry nemůžeme Bohu líbit. Správná modlitba se opírá o uznání, že jediným prostředníkem mezi námi a Bohem je Ježíš z Nazareta, který svou smrtí na kříži shladil všechny lidské hříchy, a skrze své zmrtvýchvstání se postavil po Boží pravici, aby se za nás přimlouval. Když potřebuji Boží pomoc, musím vědět, že k Boží milosti mám přístup jen skrze Ježíše, v Ježíši a s Ježíšem, kterého uznávám za svého osobního Pána a Spasitele.
Evangelium ukazuje i postoj Marie, která přichází k Ježíši s pláčem. Marta však velmi správně vyznává víru v Ježíše, že je Mesiáš, ale pak, když musí doložit svou víru činem, selhává. Neumí si představit, že se v tomto okamžiku může stát svědkem Božího působení, velikého Božího zázraku. Mluví především o věčnosti, ale nechápe, že Bůh může pomoci právě teď. Jednáme podobně. Vyznáváme víru v život věčný, ale vnímáme to jako něco vzdáleného. Kdybychom měli dát Bohu svolení, aby nás nebo naše blízké nyní uzdravil, nebo vyřešil jiné problémy, myslím, že bychom neměli odvahu s tím souhlasit. Myslím si, že potřebujeme také Mariiny slzy, které jsou znamením bezmocnosti vůči zažitému zlu, zakoušenému utrpení, nedostatku víry. Je to něco velikého, když člověk umí zaplakat. Existuje také modlitba slz.
Když dokážeme spojit tyto tři podmínky: když se setkáme s dalšími křesťany na jednomyslné modlitbě, kde upřímně vyznáme, že Ježíš je náš osobní Pán a Spasitel, když zapláčeme nad svou bezmocností, nad svými omezeními, Bůh nás nenechá dlouho čekat na svou milost. Bůh nás vyvede ven z našich hrobů a pak nám vdechne svého Ducha, abychom žili plným životem, aby naše smrtelná těla byla na konci probuzena k věčnému životu.