Zelený čtvrtek

Zeleným čtvrtkem začíná posvátné Triduum, největší slavnost nás křesťanů. Začátek této slavnosti se zvláštním způsobem dotýká kněžské služby. Slavíme ustanovení eucharistie, ale také ustanovení svátosti kněžství. Svátost kněžství umožňuje, aby chléb naší země mohl být proměněn v tělo Páně, aby eucharistie mohla být vykonávána.


Bohužel, v dnešní době, stále méně umíme ocenit tuto službu kněze v církvi, neznáme její skutečnou hodnotu. Stále méně mužů má odvahu uposlechnout Ježíšovo volání. Mnoho kněží pochybuje o smyslu svého povolání a hledají jinou cestu. Stíny se prodlužují, osamělost je hlubší a otázky stále složitější.
Jaké budoucnosti jdeme naproti? Má ještě smysl být knězem ve světě, kde se především počítá technický a technologický pokrok? Má víra budoucnost? Stojí za to, vsadit celý svůj život na jednu kartu? Není už kněžství zastaralý relikt minulosti, který potřebuje stále méně lidí? Všechny síly nasazujeme na zajištění většího pohodlí, zábavy, bohatství a osobního vlivu.

Děti a mládež nejsou posílání do výuky náboženství na faru, ale především do kroužků, které rozvíjejí intelekt a pohybovou zdatnost mladého člověka. Málokoho zajímá křesťanský duchovní a morální rozvoj našich dětí a mládeže.
Papež Benedikt XVI. se v jednom ze svých kázání ptal: "Nežene lidstvo zrychlování pokroku do sebevražedného šílenství?"
Antoine de Saint-Exupéry jedné z nejdůležitějších politických osobností své doby řekl: "Vidíte, nemůžeme žít dále jen ledničkou, politikou, financemi a křížovkami. Takto to dál nepůjde.“ A ve své knize " Malý princ" říká: "Jak nepochopitelný je svět dospělých, rozumných lidí. Chápeme už jen stroje, zeměpis a politiku. A to, co je důležité, světlo, mraky, obloha a hvězdy, tomu nerozumíme.“ A opravdu: člověk žije pouze ledničkou a penězi. Čím více člověk vlastní, tím větší deprese přichází, tím více se jeho život stává prázdný. Dnes potřebujeme kněze více než kdy jindy. Potřebujeme kněze, kteří nezahazují své povolání pohodlným způsobem života a nekultivují politickou scénu, ale pečují o duši člověka a ve spěchu každodenního života pomáhají člověku duši neztratit.
Takže, jaký je úkol kněze, proč byl vysvěcen?
Papež Benedikt XVI. k tomu říká: "Stejně jako Kristus, kněz má být pastýřem. Ale jak to má dělat? Kněz není primárně byrokrat, který dohlíží na matriku a statistiku a řeší administrativní problémy. Samozřejmě, že i toto musí dělat, ale je to jen vedlejší činnost. Není to podstatné, toto mohou dělat i laici. Být pastýřem ve službě Ježíše Krista znamená mnohem víc. Vést lidi k Ježíši Kristu, též k pravdě a lásce, vést k hledání smyslu života, což zvláště dnes potřebujeme. I dnes člověk nežije jen chlebem a penězi. Vedení k Ježíši Kristu se děje především hlásáním evangelia, slov Ježíše Krista, osobní modlitbou a udělováním svátostí, ve kterých nám Pán stále dává svůj život. "
Zastavme se, abychom společně přemýšleli o těchto třech aspektech kněžské služby.
Za prvé: Vedení k Ježíši Kristu se koná hlásáním Božího Slova. Slova vytvářejí fakta: jedno lživé slovo může zničit lidský život, neodvolatelně pošpinit jeho jméno. A naopak, jedním laskavým slovem můžeme proměnit člověka. Současný svět nepotřebuje ty, kteří žijí pro peníze, válku, moc a zisk. Současný svět potřebuje ty, kteří mluví pravdu o Bohu a o nás samých, o tom, co dělá člověka člověkem. Jsme svědky toho, že lidé ztrácejí smysl života, nudí se navzdory tomu, že mají všechno, co si jen přejí. Člověk ztrácí sám sebe, neumí vydržet sám se sebou. Je čas pochopit, že naše děti se musí naučit nejen počítat, ale především být lidmi. Všechno počítání a psaní jim nepomůže, pokud si neuvědomí, proč žijí, kam směřují. Stejně jako denní chléb, potřebujeme Boží slovo. Potřebujeme kněze, kteří budou slovo života kázat v pravdě a s mocí.
Za druhé: Vedení lidí k Ježíši Kristu se děje skrze věrnost kněze osobní modlitbě, zejména liturgické modlitbě církve, modlitbě breviáře. Kněz je člověkem osobní modlitby, který se modlitbou breviáře připojuje k proudu modliteb církve všech časů. " Protože jen tímto způsobem se může připravit na to, aby byl na mši svaté hlasem Ježíše Krista, aby mohl říci: "Toto je mé tělo".
Spaemann Heinrich - německý spisovatel a kněz položil před mnoha lety otázku: Můžeme se divit současnému exodu věřících z církve, když vidíme, že chybí modlitební centrum v srdci diecéze, v centru farnosti, že chybí biskup i kněz, kteří se modlí?
Za třetí: vedení lidí k Ježíši Kristu se děje v kněžském životě skrze udělování svátostí. Svátosti církve nám pomáhají v důležitých okamžicích života a proměňují je, od narození až po těžkou dobu posledního rozloučení. Kněz službou udělování svátostí přináší Krista a stává se naším přítelem a také průvodcem na cestě životem.
Zastavme se u svátosti, která je každodenním vyvrcholením kněžského života, u svátosti oltářní. Tato svátost je tématem dnešního dne. Ona vytváří tajemné spojení nebe a země. Bůh nás zve ke svému stolu. Bůh chce, abychom byli jeho hosty. Dává nám sám sebe. Božím darem je sám Bůh. Eucharistie je posvátný obřad, který nám Bůh dává. Bůh slaví společně s námi. Centrum kněžského života je oběť Ježíše Krista. Ježíš přišel, aby sloužil a dal sám sebe za druhé. V tom spočívá velikost a zároveň hodnota kněžského poslání. Když kněz slaví eucharistii, musí následovat sloužícího Krista.
Zvlášť tento dnešní den s obřadem mytí nohou hovoří o nutnosti vzájemné služby: Jeden umývá nohy, druhý přijímá v duchu lásky a vděčnosti tuto službu. Jeden uděluje svátost, druhý ji přijímá, jeden je pro druhého důležitý, jeden bez druhého nebude křesťanem.