Bílá sobota

V prvním čtení jsme slyšeli o stvoření světa a člověka. Když Bůh vytvářel vesmír, začal rozdělením světla a temnoty a končil stvořením zvířat. Podle knihy Genesis vydává příkazy: "Budiž světlo … Ať se země zazelená zelení … Ať země vydá živé tvory podle jejich druhu“ a tak dále. V příkazu není jmenován žádný subjekt. Tvář toho, kdo nařizuje, nevidíme, jeví se jako síla, také jako moudrost. Abychom zůstali anonymní, nevešli do osobního kontaktu, neexistuje lepší způsob komunikace, než vydávání rozkazů.
Ale šestého dne se něco zásadně mění, když Bůh tvořil člověka, už nevydal rozkaz, ale tvořil svůj sen.

Neříká: Budiž člověk, ale „Učiňme člověka ke svému obrazu, aby se nám podobal, ať vládne mořským rybám, nebeským ptákům, dobytku“ a tak dále. Bůh, když tvoří člověka, odhaluje se nejen jako Stvořitel, ale především jako Otec. Stvoření člověka není tvořením jednoho z mnoha prvků světa nebo vesmíru, ale naplněním touhy Božího srdce. Do tohoto činu je zapojena především láska. Bůh hovoří sám k sobě, mluví v první osobě. Angažuje se jako subjekt: Udělejme člověka podle našeho obrazu, a pak dodává: aby se nám podobal. Bůh zavádí do středu světa nejen další stvoření, ale také obraz sebe sama. Bůh člověku, kterého umístil do světa, vtiskl svou podobu, to je svobodu Ducha, to znamená, že pouze s člověkem chce mít osobní vztah, založený na lásce.
Ve stvoření člověka se Bůh odhaluje jako Otec, který dává dědictví. Celé stvoření je Božím dědictvím, které svěřil člověku. Od tohoto okamžiku se všechno začíná točit kolem člověka. Bůh, když stvořil člověka podle svého obrazu a podoby, a díky daru svobody, nechal ho vládnout nad vesmírem, dává mu něco mnohem cennějšího, dává mu podobu sebe sama, což znamená život a růst ve společenství lásky. Boží tajemství spočívá v tom, že se Bůh daruje jako dědictví člověku.
Člověk, který dostal svobodu, může toto dědictví uchopit dvěma způsoby: přivlastnit si svět a pak ho zneužít, nebo vše užívat ve společenství s Bohem, podle Boží vůle. Svatý Ireneus představuje naše prarodiče jako děti, které chtěly být chytré. Marnotratný syn je nejlepším výkladem původního hříchu. Převzal jen část dědictví, proto je promrhal. Přišla smrt, a všechno bylo ztraceno. Ježíš říká, že když marnotratný syn promarnil všechno, přešel pod vládu zlého pána (satana), kde mohl jen snít o prasečím žrádle, což bylo úplné ponížení a ztráta důstojnosti dědice.
Když Bůh řekl Adamovi: "jestliže sníš ovoce stromu poznání dobrého a zlého", to znamená, pokud vyměníš svobodu za soběstačnost, když uvěříš, že všechno zvládneš sám a zmocníš se světa, abys získal štěstí, zemřeš. Bůh neposlal smrt, aby nás trestal. Já sám se zbavuji svého dědictví. Místo toho, abych rostl a ochutnával plody stromu života, musím jíst hořké ovoce únavy, utrpení, nemocí a smrti. Toto není trest, který Bůh předem stanovil, ale člověk se svým odvrácením od Boha stává vlastním katem a odsuzuje se k této únavě a utrpení. Člověk svou vlastní hloupostí, v jistém smyslu, páchá sebevraždu. Zlo není kletba za neposlušnost, která padá z nebe jako hněv rozhořčeného vládce, ale důsledek zneužití svobody.
Bůh se rozhodl dát člověku celé dědictví. Člověk však svou svobodu nepochopil a odtrhl se od Boha. Nepoznal dar, kterým je společenství s Bohem. Bůh se rozhodl být mým osobním Bohem, mým věčným dědictvím. Ztratili jsme schopnost přijmout tuto věčnou lásku, kterou je Bůh. Ale Bůh pro nás vyslal záchranu v Ježíši Kristu. Ježíš je garantem opětovného získání našeho dědictví. On platí za naše chyby a špatnosti svým utrpením. V kredu vyznáváme: "Pro nás lidi a pro naši spásu sestoupili z nebe".
On, Živé Slovo Otce, prošel náš lidský život až do konce, aby se stal učitelem růstu v lásce. Svatý Pavel, když hovoří o této lásce, říká, že nikdy nepomíjí. Proto jen prostřednictvím lásky můžeme vstoupit do věčnosti.
Protože Ježíš miloval až do konce, vstal z mrtvých. S pohledem upřeným na Ježíše se učíme svobodně volit lásku, a tak kráčíme ke vzkříšení. O Velikonocích přijímáme zpět své dědictví, kterým je společenství lásky s Bohem a s druhými lidmi.
Stvoření člověka je naplněním touhy Božího srdce po dalším společenství, ve kterém může prodlévat ve vztahu lásky, ve kterém může být Otcem a my jeho dětmi. Dílo spásy v Ježíši tento Boží záměr, v míře nepochopitelně větší, prohloubilo.
Svátost křtu nám otevřela možnost začlenit se do tohoto společenství lásky. Pokaždé, když obnovujeme křestní sliby, rozhodujeme se znovu patřit do Boží rodiny.