Zmrtvýchvstání Páně

Jan 20, 1 – 9
Právě jsme vyslechli radostnou zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých. Anděl oznámil ženám, přicházejícím ke hrobu, že ten, který byl ukřižován, vstal z mrtvých. Jeho hrob je prázdný. A požádal je, aby tuto radostnou zvěst předaly učedníkům.


To je podstata naší dnešní oslavy, abychom uviděli a pochopili, že na naší zemi je takový hrob, který se stal opravdu prázdným. Není v něm nic, ani tělo, ani něco, co by zůstalo po jeho rozkladu. A především, že ten, který tam ležel, skutečně žije. A tuto radostnou pravdu máme nést těm, které ještě utlačuje tragédie lidské smrti, bezmocnost vůči pomíjivosti našich životů, vůči všemu zlu, které na nás doléhá.
Francouzský teolog Marc Oraison vydal krásné svědectví o svém povolání ke kněžství, o tom, jak našel cestu od lékařského působení ke kněžskému povolání. Jako velmi schopný chirurg byl úspěšný v boji proti nemocem a smrti, ale zakoušel také hranice medicíny. Ve svém svědectví píše: „Vedle smrti a se vším, co jsem nedokázal, jsem cítil stále silnější touhu zpřítomňovat zmrtvýchvstání, tedy slavit mši svatou".
Může se nám zdát nepochopitelné, dávat sloužení mše svaté tak zásadní význam.
Ale když je sloužena eucharistie, tak stojíme reálně a konkrétně před oním prázdným hrobem v Jeruzalémě v době Piláta Pontského. Zmrtvýchvstání způsobuje, že to, čeho se dotkla smrt, je opět přivedeno k životu, a to k životu v novém rozměru. Jedna z dnešních modliteb to vyjadřuje takto: „Rozjímáme, Bože, o podivuhodném díle stvoření. Dej, ať pochopíme, že ještě větší je jiné tvé dílo: naše vykoupení“. Takže, obdivuhodným způsobem byl člověk stvořen, ale ještě skvělejším způsobem byl obdarován novým životem. Stali jsme se Božími dětmi.
Abychom mohli tuto novou nádhernou dimenzi života přijmout, aby v nás zmrtvýchvstání bylo přítomné, potřebujeme především eucharistii. Podstatným úkolem eucharistie je zpřítomňovat zmrtvýchvstání. Našel jsem velmi zajímavé svědectví Josepha Ratzingera, tehdy ještě kardinála, který spolu s Janem Pavlem II. slavil eucharistii v koncentračním táboře v Osvětimi – Birkenau. Píše: „Byla to obdivuhodná myšlenka a obdivuhodný zážitek na tomto obrovském poli žně smrti, na této zemi mrtvých, kde našly smrt čtyři miliony lidí, zažít oslavu vzkříšení, jako pravdivé a jedině dostatečné odpovědi. Výjimečným bylo zakusit, jak z tohoto místa paměti o nenávisti a krutosti, vzniklo místo vítězství lásky Ježíše Krista a života. A teprve pak se stala také srozumitelná oběť života otce Maxmiliána Kolbeho. Protože se stalo zřejmým, že jeho umírání, slavení mše svého života až do konce, se stalo znamením naděje a vítězství z následujícího důvodu: stalo se to z víry ve vzkříšení Ježíše Krista, bylo zpřítomněním této moci vzkříšení. Tímto způsobem papež mohl interpretovat někdejší místo největšího ponížení člověka, jako místo vítězství lásky, na kterém se síla lásky Ježíše Krista ukázala silnější, než jakékoliv ponížení lidstva. Dostal jsem zde odpověď na často kladenou otázku: Můžeme po Osvětimi dále věřit v dobrého Boha? Pochopil jsem: Právě proto, že je Auschwitz, potřebujeme víru, potřebujeme přítomnost vzkříšení, abychom pochopili vítězství lásky. Jenom zmrtvýchvstání rozsvěcuje hvězdu naděje, která nám umožňuje klidně kráčet do budoucnosti, žít v bezpečí ".
Toto veliké pole mrtvých z Osvětimi se neustále pohybuje po naší zeměkouli, protože smrt a její síly dále sklízejí velkou úrodu. Také skrze naše životy a životy našich milovaných se dávají do pohybu síly bolesti a smrti. Jsou varováním a výzvou, abychom prohlubovali víru ve zmrtvýchvstání. Jsou neústupnou žádostí, abychom konečně žili zmrtvýchvstáním.
Kardinál Ratzinger vysvětluje, co znamená žít přítomnost zmrtvýchvstání: „Pouze ten, kdo sám zakouší, a nejen věří z druhé ruky, může volat jiné. Jen ten, kdo osobně zná Ježíše Krista, zná jeho slova a činy, kdo se s ním osobně setkal, byl s ním dlouhé dny a noci – jenom ten ho může přinést dalším. Křesťanství není filosofie, součet vět a doktrín, není moralizování, výzva k různým akcím - je to život. Je to společenství života s Bohem".
Křesťan věří ve zmrtvýchvstání, a tak je důvěryhodným svědkem. Nemůže předávat neosobní teorie, nebo názory někoho jiného. Nemůže být tím, kdo stále věří „z druhé ruky“. Je nezbytné žít ve společenství s Ježíšem Kristem, neustále přijímat jeho život, učit se jeho cestám, naslouchat jeho hlasu, vkládat ruce do jeho probodnutého boku. To znamená modlit se a číst Bibli a také scházet se s ostatními, kterým také záleží na skutečném setkání se Zmrtvýchvstalým. Na to ukazují obě Marie u prázdného hrobu, které diskutují mezi sebou o tom, co zažily a jak to mají říci ostatním. Tyto dvě Marie dosvědčují, že kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Ježíše, tam je Ježíš vždy přítomen. Proto Duch svatý probouzí v církvi různé pastorační formy, svolává společenství, zve lidi k sobě. Když vzájemně sdílíme svou víru, když se společně upřímně modlíme, setkáváme se se vzkříšeným Pánem.
Velmi nutně potřebujeme právě takové prostředí, a v takovém prostředí máme slavit eucharistii.