15. neděle v liturgickém mezidobí

Iz 55, 10 – 11; Řím 8, 18 – 23; Mt 13, 1 – 23

Evangelium dnes statisticky hodnotí účinky Božího slova. Slovo Boží vyřčené k člověku není prázdné a zbytečné. Každým svým slovem Bůh koná, k něčemu se zavazuje. Každé Boží slovo je kreativní, je tvůrčí.

V prvním čtení to prorok Izaiáš vyjádřil slovy: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se nazpět, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez užitku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal“. Bůh nehází svá slova do větru. Každé slovo něco znamená a nese v sobě poselství, které Bůh chce realizovat. Obsah tohoto poselství se stane skutkem.

Jak tomu máme rozumět? Tolikrát jsme naslouchali Božímu slovu během mše svaté, nebo jsme četli Bibli a přesto se Boží slovo neuskutečnilo. Jak máme přijmout Izaiášovo sdělení, že Boží slovo se nevrátí zpátky bez účinku, dokud nevykoná to, k čemu bylo posláno, nebo, jak říká žalmista: „Hospodin je věrný ve všech svých slovech“?
Jak to tedy doopravdy s účinností Božího slova je?

Vysvětlení nacházíme v dnešním evangeliu. Ježíš říká, že s Božím slovem je to podobně jako ze zrnem, které zasejeme do různé půdy. Ježíš vypočítává čtyři možnosti, kam semeno může spadnout: na okraj cesty, do kamenité půdy, do trní, anebo do úrodné půdy. Ze sta procent lidí, kteří poslouchají Boží slovo, kteří již projevili zájem, pouze u jedné čtvrtiny slovo zakoření a vydá nějaký užitek. Ježíš říká, že u některých třicet procent, u dalších šedesát procent, a u jiných sto procent. Ježíš mluví jen o lidech, jejichž srdce se nějakým způsobem Boží slovo dotklo. O těch, kteří neprojevili zájem, nemluví.

Například, když sto lidí naslouchá Božímu slovu a projeví zájem, pouze čtvrtina z nich slovo přijme a nechá zakořenit ve svém srdci. Je to dvacet pět osob. A z těch dvaceti pěti osob jen asi osm je schopno úplně slovo přijmout.

Ježíš, když mluví o účinnosti Božího slova, říká, že záleží na půdě, do které padá. Úroda závisí na otevřenosti našich srdcí k Bohu, jak vážně Boží slovo bereme. Záleží na naší víře.

Slovo Boží je vždy účinné. Ale člověk, díky své svobodě, je může zneškodnit, slovo se stane neplodné. Také déšť může být bez účinku, pokud padá na kameny. Je to obraz tajemného vztahu mezi Boží milostí a svobodnou vůlí člověka, mezi všemohoucností Boha a lidskou svobodou.
Jako světlo je jedno, ale má spektrum různých barev: bílou, červenou, žlutou, atd. v závislosti na látce, na kterou padá, také Boží slovo je vždy živé a účinné ale působí různě, vydá ovoce v závislosti na kvalitě srdce, do kterého přichází.

Svatý Jakub ve svém dopise píše: Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, „podobá se člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a už neví, jak vypadá“. Stálo by za to vzít si k srdci slova, která Ježíš řekl během pokušení na poušti: „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“.
Je to výzva k odvaze důvěřovat Bohu na sto procent, přijímat každé Boží slovo jako pevný základ pro svůj život. Jde o pochopení, že mi láska k Božímu slovu přinese velký osobní prospěch.

Pravidelná četba Písma svatého zúrodňuje půdu mého srdce, aby neslo ovoce. Láska k Božímu slovu způsobí, že se stanu úrodnou půdou. Pak zakusím Boží všemohoucnost, uvidím Boha, a dostanu jeho konkrétní pomoc. Boží zaslíbení se v mém životě naplní.
Žalmista v Žalmu sto devatenáctém říká: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku… Držím se tvých spravedlivých soudů. Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život“. Tato slova žalmu mluví o zkušenosti člověka, který pochopil sílu Božího slova, který našel v Božím slově účinnou odpověď na každé své utrpení. Je to velké povzbuzení, abychom se nebáli čerpat moudrost z Božího slova.

Celé tvorstvo touží zažívat požehnání a Boží řád, potřebuje potkat lidi, kteří toto od Boha přinášejí. Křesťané nemají do světa přinášet zlo, ale Boží požehnání, zvěstovat Boží zaslíbení.

„Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha. I my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“. Toto sténání, které je ve stvoření a také i v nás, čeká na vysvobození, které přichází z Božího slova, zakotveného v našich srdcích. Protože jen přítomnost Božího slova v nás, které v nás zraje, působí, že se v nás rodí a roste nový člověk, kterého svatý Pavel definuje „Boží syn“.

V čistém srdci, které je úrodnou půdou, se nachází mé osobní dobro a dobro celého světa.