Úterý – 19. týden v liturgickém mezidobí

Mt 18, 1 - 5. 10. 12 – 14
V dnešním evangeliu nám Ježíš říká, že máme být jako děti, protože jinak nebudeme moci vstoupit do nebeského království. Těmito slovy Ježíš ukazuje, že velikost našeho lidství paradoxně závisí na ochotě být jako dítě.
Zde je třeba jasně rozlišovat čisté vnímání jako dítě od dětinského chování. Ježíšovi nejde o dětinské jednání. Doufám, že vidíme rozdíl mezi postojem jako dítě a dětinskostí.

Dětinskost je spojena s infantilitou, naivitou, pošetilostí a podobně. A to nám vůbec neposlouží v rozvoji naší víry.
Být jako dítě je spojeno především s velkou důvěrou, jakou dítě má vůči svým rodičům. Dítě má bezbřehou důvěru ke svým rodičům, ale od cizích utíká.
Ježíšovi jde především o tuto bezmeznou důvěru k Bohu Otci, jeho lásce a dobrotě. Jde o přesvědčení, že Bůh své dítě nikdy nezraní.
Často v církvi slyšíme, že být zralým ve víře znamená být rozhodný a samostatný, tedy dospělý, který je schopen sám plnit Boží přikázání. Často na konci zpovědi říkáme slova: Rozhodl jsem se napravit a více nehřešit. V tom smyslu, že teď už opravdu nepodlehnu pokušení a nebudu více hřešit.
Svátostí křtu jsme se stali Božími dětmi. V čase pozemského života se máme naučit být Božími syny a dcerami. V evangeliu Ježíš říká: Kdo se tedy poníží jako dítě, ten je v nebeském království největší.
Bůh nepotřebuje ty, kteří se ve své domýšlivosti a pýše budou ze všech sil snažit prokázat křesťanskou dospělost svými skutky, ale umějí jenom hřešit. Když se dítě ztratí, ví, že si samo nepomůže, že potřebuje své rodiče, aby mu pomohli. Ježíš v evangeliu říká, že bude vždy hledat ztracenou ovci. Jsem přesvědčen, že když zabloudíme, Ježíš je vždy připraven, aby nás hledal a odstranil zlo, ve kterém jsme uvízli.
Základní otázkou je, zda chceme, aby nám Ježíš pomohl, aby nás vysvobodil ze zla, ve které jsme uvězněni.
Myslím si, že dnešní evangelium objasnilo, že náš hřích pro Boha není problém. U dítěte je přirozené, že často udělá něco špatně, že jedná proti vůli rodičů, pak to skrývá, aby nebylo potrestané. Ale od rodičů neutíká, neboť dobře ví, že rodiče potřebuje, aby opravili, co bylo zničené, protože samo to neumí. A rodiče také vědí, že s dítětem je to tak.

Zdůrazňuji, že pro Boha náš hřích není problém. Problém je, že nechceme, aby nám Bůh pomáhal vyjít z hříchu. Chceme být dospělí, sami rozhodovat, co je dobře a co zle. Hřích se nám často líbí, nevnímáme jeho zákeřnost. Ježíš ví, že dokud žijeme v těle, máme sklon k hříchu, v Božích očích nejsme dospělí, jsme vždy jen velké, malé děti.

Může nás těšit vědomí, že Bůh se rozhodl být s námi a nechce, aby někdo z nás zahynul. Duch svatý stojí při nás, aby nám pomáhal - je to jeho jméno: stojící po našem boku k pomoci, tedy Utěšitel.
Připomínám, že pro Boha je problém, že nechceme přijmout identitu Božího dítěte, netušíme, co všechno pro nás Bůh může dělat. On chce pomoci, a my to odmítáme, protože žijeme svou dospělost.