23. neděle v liturgickém mezidobí - primiční kázání

Milý Davide, těšíme se, že jsi k nám přijel, sloužíš v naší bazilice mši svatou, a na závěr nám udělíš novokněžské požehnání.
Když jsem přemýšlel o obsahu dnešního kázání, které by se mělo vztahovat k tvému nedávnému vysvěcení, a ještě jednou se zamyslet nad tvou volbou řeholního a kněžského života, přišla mi na mysl kniha - Deník blahoslaveného Michala Sopocko, ve které popisuje svou cestu kněžství. Pro informaci kněz Sopocko byl zpovědníkem sestry Faustiny Kowalské a vykonavatelem pokynů, které dostala od Ježíše.


Byl to muž, který měl odvahu jít proti proudu, hlásat pravdy, které v té době přesahovaly uznávanou teologii a pastorační praxi. Polská církevní hierarchie nechápala poselství, které hlásal. Když čteme Deník otce Michala, vidíme jeho úžasný klid srdce a trpělivost. Nebyl znechucen a neustále klepal na dveře biskupských kurií a neúnavně žádal, aby se zprávou o Božím milosrdenství začali důkladně zabývat, a otevřeli této zjevené pravdě dveře kostelů. Můžeme říci, že stále plaval proti proudu.
Rád bych ti, bratře Davide, předal něco z myšlenek blahoslaveného otce Michala jako světlo na cestu tvé kněžské služby.
Když jsem četl jeho Deník, mou pozornost přitáhly poznámky z jeho cesty do Egypta: „Patřil jsem k těm, kteří chtěli vidět břehy Nilu, a šel jsem arabskou pouští do Egypta. Po překročení Suezského průplavu jsem viděl poušť, která svou syrovostí připomínala úzkost kočujícího Izraele a milostivou péči Hospodina. Tu a tam oázy, jako hvězdy na nebeské klenbě, oživovaly oči unavené monotónností. Oči zvyklé na zeleň toužily po vegetaci v obklíčení bílo-žlutým pískem, a když ji našly, nemohly se vynadívat na exotické rostliny, které jsem vídal jen v zimních zahradách. “
Bratře Davide, školní čas a hlavně čas studia v semináři byl časem prodlévání s Bohem, poznávání Boha a radosti z něho. Byl to čas velké pohody a bezpečí. Mnoho lidí se staralo, abys mohl pokojně žít a studovat. Můžeme obrazně říci, že tvé oči si zvykly na zeleň. Ale teď pomalu kráčíš na poušť. Bude tam málo zeleně. Čas studia byl vychutnáváním plného života, ale v izolaci od světa, žil jsi v chráněné zimní zahradě. Nyní přichází čas putování pouští, kde často budeš hledat zeleň, život, oázu, ve které si budeš chtít odpočinout a zotavit se.
Otec Sopocko pokračuje: "Existují pravdy, o kterých víme, často o nich slyšíme a sami o nich mluvíme, ale nerozumíme jim."
Doba studia byla časem poznávání Boha, jeho lásky a milosrdenství. Byl jsi jakoby v zimní zahradě, protože jsi slyšel a viděl Boha, můžeme říci jako v mikrosvětě. Otec Michal o sobě říká „Mluvil jsem o Božím milosrdenství v mnoha kázáních, zamýšlel jsem se nad ním během duchovních cvičení, opakoval jsem tuto pravdu v modlitbách církve, ale Božímu milosrdenství jsem nerozuměl, nepronikl jsem do hloubky jejího obsahu. … Potřeboval jsem se setkat s prostou řeholnici, sestrou Faustinou, která mě přivedla k pochopení této pravdy. … zpočátku jsem nevěděl, o co jde. Poslouchal jsem, nevěřil jsem, přemýšlel, konzultoval s ostatními - Trvalo mi několik let, než jsem pochopil význam Božího milosrdenství, velikost této myšlenky, a přesvědčil jsem se o účinnosti tohoto skvělého, životodárného kultu. “
Pochopení pravdy o Bohu obrazně znamená ocitnout se v oáze, protože pouze pravda dává život. Cesta do oázy však může trvat dlouho. Otec Michal hovoří o letech velkého nasazení a úsilí a svou práci na sobě popisuje takto: "Nemůžeme se ospravedlňovat svou neznalostí Kristových pravd. Bůh vložil do našich rukou správu milostí a svátostí, svěřil nám lidské duše. Svůj život a povolání nemůžeme skrýt, neboť jsme postaveni na svícen. Důstojnost nezískáme, když se budeme povyšovat, nafukovat své zásluhy, urážet se nebo netrpělivě reptat a líně odkládat své povinnosti. Měl jsem rád, když mě lidé chválili. Ale zjistil jsem, že smysl má jen to, co přispívá k růstu mé svatosti.“
K růstu ve svatosti dává rady, které jsou plodem prožitých duchovních cvičení. Otec Michal píše: „Pro efektivní práci v pastoraci potřebujeme: Za prvé: Nevymáhat svá práva. Za druhé: Vydržet vše, co přichází s vnitřním klidem a trpělivostí. Za třetí: Neobhajovat se, když na mě dopadnou pomluvy. Za čtvrté: Nech ostatní vítězit. Za páté: Nepřestávat být dobrým, když jiní zneužívají mou dobrotu. Za šesté: Být vděčný Bohu a lidem za každou milost. Když bude potřeba, sám Bůh si na mne vzpomene. Za sedmé: Úplně zapomenout na sebe, připadat si neužitečný, neboť veliký je Pán, ale líbí se mu jen pokorní. “
O mnoho let později napíše do svého Deníku: "Jako v přírodě nic nestagnuje; den a noc buď přichází, nebo odchází, tak nemůžeme zastavit svou snahu o dokonalost: Buď jdeme vpřed, nebo couváme. Zítra bude nejkratší den a nejdelší noc; a pak se den bude prodlužovat. Kéž takto postupujeme při sebezdokonalování. Kéž se láska k Bohu a bližním prohlubuje. " O několik dní později přidá: „Boží Syn přináší všem lidem spásu, ale mnozí ji nepřijímají. To je tajemství svobody člověka, který může Boží milost přijmout nebo odmítnout. Je to naše velká odpovědnost. Pán nikoho nenutí. Přijímá to, co mu dáme, ale sám se nevzdá úplně, dokud se mu zcela nedáme.“ Dále píše: "Při pohledu zpět vidím, kolik úsilí vyšlo nazmar, jak obětavost jednotlivců i sociálních skupin klesá. Má to své důvody, a největším je, že tyto snahy a obětavost nebyly vždy v souladu s vůlí Boha, který všechno řídí.“
Otec Michal o sobě říká: "Stále mám v sobě vzpouru a touhu zařídit vše podle své vlastní vůle a nekomunikuji s Boží vůlí dostatečně. Především bych měl napodobovat Krista v jeho modlitbě: Ne má, ale tvá svatá vůle se staň.“
V Deníku Otce Michala najdeme velmi hlubokou reflexi kněžského svěcení, ve které vysvětluje podstatu této služby: „Během svěcení se zastavuje naše modlitba a začíná se dít evangelijní příběh; kde se kněz stává pouze účastníkem Božího jednání, a vnitřní obsah a účinek udělují slova Krista, který působí a přináší oběť … Pouze Bůh rozumí rozsahu svého konání, protože jen on zná plán a objímá plností lásky a oddanosti skryté tajemství proměňování. S ohledem na tato fakta zůstává náš rozum a naše přirozená vnímavost naprosto bezmocná (jen na povrchu události).“
A tak nezbývá nic jiného, než požádat Pána: „Dej nám více víry.“ Ale také bychom měli vždy vědět, že nedostaneme jinou odpověď než apoštolové: Jste jen neužiteční služebníci, vykonali jste jen to, co jste měli udělat.
Když jsem přemýšlel o tomto kázání, přišly mi na mysl také slova polské písně: Posílám vás do práce bez odměny, k těžkému, tvrdému a nevděčnému úsilí, přijímat nedorozumění, výsměch a pomluvy. Posílám vás, abyste rozšířili moje stáda.
Posílám vás ošetřit těžké rány, pomáhat slabým nést jejich břemena, utěšovat smutné, přicházet k opomíjeným, posílám vás hlásat radostnou zvěst.
Posílám vás na kraj světa, kde srdce v osamělosti často pláče, žádám vás, abyste opustili svého otce, matku i bratra. Posílám vás na moje cesty. Posílám vás k srdcím tvrdým a zaslepeným závistí a lidem se zaťatýma rukama, kde je potřeba srdce hořící láskou a schopné oběti. Posílám vás až na kraj země.
Otec Michal v jedné ze svých úvah o eucharistii píše: „Božské milosrdenství nám každý den dává eucharistii. Kristus se každý den vrací mezi nás reálně a bytostně, aby neustále zůstával s námi, byl účastníkem našeho vyhnanství", společníkem na naší cestě pouští, nepostradatelným pomocníkem v našem povolání, abychom byli schopni plnit své úkoly.
Chci končit svědectvím otce Michala, ve kterém shrnuje roky své kněžské služby: "Nový rok, už sedmdesátý devátý v mém životě a padesátý třetí v kněžské službě, ve které jsem slavil devatenáct tisíc dvě sta mší svatých. Kdybych se po každé mši svaté stal lepším a příjemnějším Otci milosrdenství, nepochybně bych došel velké dokonalosti. Ale - bohužel jsem v tomto směru pracoval příliš málo. Nezapřel jsem sám sebe v takové míře, v jaké to Pán ode mne žádal, proto dnes cítím v sobě prázdnotu a lituji, že jsem tolik Božích milostí promarnil. Celý život jsem žil v obtížných podmínkách, ale nevyužil jsem tyto okolnosti, abych se stal pokornějším, uměl si více odepírat a byl méně žádostivý. Nevím, jak dlouho ještě zůstanu v tomto údolí slz, rozhodl jsem se strávit zbytek svého života v bázni Boží. Vím o své slabosti, proto věřím pouze v milosrdenství svého Spasitele: Ježíši, důvěřuji ti!
Takto jsem pochopil svědectví o kněžském životě tohoto svatého kněze. Ať jeho rady pomohou i tobě na cestě tvé kněžské služby. Kéž tě vždy doprovází modlitba: Ježíši, důvěřuji ti!