25. neděle v liturgickém mezidobí

Iz 55, 6 – 9; Flp 1, 20 – 24. 27a; Mt 20, 1 – 16a
Dnešní evangelium nám přineslo podobenství o dělnících na vinici, kteří jsou odměňováni podle zvláštního klíče, protože ti, kteří pracovali celý den, dostávají stejně jako ti, kteří pracovali jen jednu hodinu.
Majitel má právo nakládat se svými penězi, jak si přeje. Může projevovat laskavost komukoli, a jak chce. Slova z dnešního evangelia: „Nesmím se svým majetkem dělat, co chci? Závidíš, že jsem dobrý?“
Je zde však i otázka spravedlnosti.


Je majitel vinice opravdu dobrý? Jeho peníze přece pocházejí také z práce dělníků, kteří pracovali celý den, a přinesli mu základní zisk. Může se dobro zakládat na nespravedlnosti? Jisté je, že se s dělníky domluvil na pevné mzdě. Ale není spravedlivé, když jeden celý den tvrdě pracuje a ten druhý přijde jen na hodinu, něco udělá a dostane stejnou odměnu. Je to lidsky nespravedlivé, nepedagogické a svým způsobem i škodlivé.
Proč tedy Ježíš v dnešním evangeliu tento postup schvaluje?
Když se na to podíváme z lidského hlediska, můžeme být pohoršeni a uraženi.
Ale můžeme se na život dívat také očima lásky.
Evangelia předcházejících nedělí nás poučila o bratrském pokárání a odpuštění. Tento postoj je nám také velmi cizí, protože nejsme opravdu schopni kárat druhého tak, abychom v něm získali přítele. Těžko odpouštíme, neumíme zapomenout na újmu, kterou jsme utrpěli, vracíme se k ní a ve svém srdci necháváme neodpuštění a zlost vůči osobě, která nám ublížila. Jsme schopni odpustit, pokud se viník pokoří, požádá o odpuštění. Nechápeme, že skutečné odpuštění je darem zdarma daným, ničím nezaslouženým. Prostě neumíme se dívat na život očima lásky. Té lásky, která nehledá svůj prospěch, zapomíná, když jí někdo ublíží a která všechno vydrží.
Často cítíme, že s námi Bůh nezachází spravedlivě. Tolik dobrého jsme vykonali, byli jsme věrni Božím a církevním přikázáním, oddáni službě církvi, obětaví a za odměnu jen utrpení v našich životech. Mnoho našich modliteb zůstalo nevyslyšených. Jsem věrný katolík a Bůh se mnou zachází jako s ateistou nebo nepřítelem církve. Kde je Boží spravedlnost?
Je nám cizí logika lásky, protože ona se neřídí hodnotami tohoto světa.
V prvním čtení prorok Izajáš mluvil ve jménu Boha: „Moje myšlenky nejsou vašimi myšlenkami, ani vaše cesty nejsou mými cestami.“
Nezištnost, nesobeckost je něco, co je nám často cizí, obvykle usilujeme o vlastní prospěch, přemýšlíme o osobním zisku nebo se snažíme dosáhnout osobního uspokojení. Očekáváme od toho, komu jsme pomohli nebo odpustili, nejméně vděk.
Člověk touží po potěšení, ať už na emocionální, tělesné nebo duchovní úrovni. Vše, co nám nepřineslo uspokojení, výhodu nebo potěšení, vnímáme jako zbytečné nebo špatné. Ale o co máme v životě usilovat? Spočívá naplněný život v hledání potěšení? Máme zůstat jen v roli příjemce, toho, který stále bere a málo dává? Pak se budeme cítit jen ublíženi. Tento přístup nevede k životnímu naplnění.
Ježíš nás učí, že větší radostí je dávat než brát.
Ve druhém čtení jsme slyšeli svědectví svatého Pavla: „Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry.“
Pavel si tedy nevybírá to, co je lepší pro něj, ale to, co je správné, nutné a užitečné pro ostatní, a co druhým přinese radost. Skutečné dobro člověka je především v jeho srdci.
Dnes tolik mladých lidí říká, že se navzájem milují, ale když se podíváme pozorněji, ptáme se, jestli jejich láska není jen vzájemné využívání pro vlastní potěšení, protože jejich osobní potěšení je nejdůležitější věc. Mladí lidé se dnes obtížně vzdávají určitých věcí kvůli opravdovému dobru druhého. Láska je chápána jako rozkoš, a to zase vede k rozpadu manželství, protože jeden neumí sloužit druhému.
Bratr Roger z Tajze napsal knihu „Bůh může jen milovat“. Když Bůh je láska, znamená to, že Bůh nemůže dát nic než lásku. A existuje pouze jedna opravdová láska, není ani větší, ani menší; pokud je láska láskou, je vždy stejná, bez ohledu na to, kdy se k ní obrátíme.
Máme problém tuto lásku pochopit a přijmout do svého života.
Když nás Boží řád nezajímá, nepřijdeme na trh, kde Pán hledá dělníky na svou vinici, nevšimneme si, že se blížíme ke sklonu svého života, za chvíli bude tma a nikdo už se nevrátí, aby nás na Pánovu vinici pozval.
Je velmi snadné zmeškat čas nebo příležitost, kdy je možné zapojit se do nějaké služby ve farnosti. Své křesťanství a přítomnost v církvi nemůžeme žít jen jako příjemci. Dítě vždy dorůstá do dospělosti, je čas přijímat a čas dávat. Křesťanství není jen plnění náboženských povinností. Naše přítomnost na Pánově vinici, v církvi, nemůže být jen užívání jejího ovoce, ale také práce. Možná jen hodinu v týdnu. Tím trhem může být i naše sakristie, kde nabídnu svou pomoc a čas. My, otcové augustiniáni, jsme připraveni Vás vyslechnout a zapojit Vás. Potřebujeme pomoc při úklidu baziliky, ministranty u oltáře, pomoc s květinovou výzdobou baziliky, osoby, které pozvou hosty do farní kavárny a budou se jim věnovat. Potřebujeme někoho, kdo povede farní scholu, pozve hledající na setkání nad Biblí. Nabídněme své síly, něco ze sebe, aby ovoce spásy - Ježíšova milost, byla dostupná všem. Také já musím pracovat, abych získal odměnu.
My všichni jsme povoláni, abychom doplnili Kristovo utrpení pro dobro jeho těla, kterým je církev. A tímto úkolem je i práce pro dobro farního společenství.
V prvním čtení prorok Izajáš řekl: „Hledejte Pána, když je možno ho nalézt, vzývejte ho, dokud je blízko.“