26. neděle v liturgickém mezidobí

Ez 18, 25 – 28; Flp 2, 1 – 11; Mt 21, 28 - 32
Dnešní evangelium vypráví příběh o dvou synech, které otec požádal, aby pracovali na vinici. Pojem vinice představuje církev. Každý, kdo se stal křesťanem, je povolán pracovat na této vinici, v církvi. Křtem jsme sestali dětmi Božími, všichni jsme pokřtěni v Ježíši Kristu a tak jsme syny nebeského Otce. Bůh nepovolává k práci v církvi pouze některé ze svých dětí. Myslíme si, že se to týká jen kněží, zasvěcených osob nebo laiků, kteří jsou v církvi zaměstnáni.
Dnešní evangelium ukazuje, že každý, kdo přijal křest, stal se synem Božím, je povolán k budování Božího království, každý podle svých možností.

Kněží a zasvěcené osoby jiným způsobem, laici jsou volání k jiným službám. Církev není rozdělena na my a oni. Jsme tu spolu. Svatý. Pavel, když hovoří o církvi, říká, že je to jeden velký organismus, ve kterém má každý člen tohoto organismu určené místo, které mu náleží, to znamená, že má svou roli, kterou má naplnit.
Spásy dojdeme splněním tohoto úkolu, naplněním svého osobního poslání, konkrétním zapojením do života církve. Křtem nás Bůh implantoval do církve, do mystického Těla Kristova, kde máme přidělené své místo, které je naplánováno od věčnosti. Stal jsem se konkrétním členem - můžeme také říci konkrétním orgánem v těle církve, kde Kristus je hlava.
Je naší osobní tragédií, když toto své místo nehledáme, své poslání neznáme, nechceme přijmout osobní zodpovědnost. Někdy nechceme slyšet nebo v církvi nechceme být a pracovat. Naučili jsme se být pouze příjemci, těmi, kteří přicházejí přijímat svátosti, a služba je nám cizí.
Bůh nám chce žehnat a pomáhat, ale potřebuje spolupracovníky, ty, kteří jeho požehnání nesou dál, potřebuje lidi, skrze které může ve světě jednat. Potřebuje ty, kteří se dávají Bohu k dispozici. Ve druhém čtení nám sv. Pavel řekl: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých“, protože to je příklad, který nám zanechal náš Pán Ježíš Kristus, který se sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka. Měli bychom mít v sobě toto Ježíšovo smyšlení.
Všechno začíná Boží výzvou: „Dítě, jdi dnes pracovat na vinici.“ Protože svátostí křtu jsme se stali Božími dětmi, syny a dcerami Božími, jsme zároveň těmi, na které se nebeský Otec neustále obrací, abychom s ním spolupracovali na vinici. Toto Boží volání nám nesmí být lhostejné. Musíme pozorně naslouchat každému volání, které v církvi slyšíme. Vinici musíme pěstovat, jinak zaroste plevelem a nepřinese úrodu. Nedostatečné zapojení do života církve znemožňuje Bohu jednat Je to hřích. Když nepomáhám šířit dobro, pomáhám šíření zla.
Naše pasivita v církvi brání jejímu růstu, uvádí nás na cestu zla a stává se hříchem.
V prvním čtení jsme slyšeli velmi důležitý text, který se zabývá problémem osobní odpovědnosti za spásu. Dar spásy není neodvolatelný. Můžeme ho ztratit. Bůh nám ho nebere, ale náš nezájem o dobrý aktivní křesťanský život brání Bohu, aby nám pomáhal na cestě k věčnému životu. Když dopustíme, aby vinice zarostla, nepřinese nám plody Božích milostí.
Přezkoumejme argumentaci proroka Ezechiela: „Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání“. Tento text tedy ukazuje, že to, co Bůh počítá, je náš poslední krok, naše poslední jednání. Nic nepřineslo prvnímu synovi z dnešního evangelia přijetí úkolu, když nakonec neposlechl a tak přišel o všechno.
Náš poslední krok, náš poslední čin je to, co se počítá. Proto vezměme konečně pluh do svých rukou, a začněme pracovat na Pánově vinici. Ten druhý syn si vzal čas na rozmyšlení a přijal tuto práci, kterou mu přidělil jeho otec. Nemůžeme od pluhu odejít, opustit rozdělanou práci. Křtem jsme přijali úkol, který musíme dokončit.
Je to podobné jako s bankovním vkladem. Shromáždil jsem velké úspory, ale při finančním krachu na mém účtu nezůstane nic. Nic neznamená, že jsem shromáždil své úspory s takovým úsilím, stačí finanční krach a konečným výsledkem je můj prázdný účet.
Stačí jen neposlouchat Boha, to znamená zhřešit, a všechny mé dobré skutky zmizí, protože hřích má tu moc, že všechno dobro, které jsme konali, úplně vymaže, „protože mzdou za hřích je smrt“, to znamená zničení také všeho, co bylo dosud dobré.
Neplatí, že dnes se rozhodnu pracovat a zítra ne. Bůh nám tuto možnost nenechává. Když Bůh říká, že mě na své vinici potřebuje, možná, že mi to několikrát připomene, ale pravděpodobně to nebude dělat navždy, přijde okamžik, kdy Bůh zmlkne. Je důležité na to pamatovat.
Bůh nám, svým synům a dcerám říká: „Dítě, jdi dnes a pracuj na vinici“ a podívej se na Ježíše, tvého staršího bratra, který byl poslušný až k smrti na kříži. Zůstal věrný až do konce.
Naše poslušnost a věrnost nás dovede do věčnosti.