5. neděle v liturgickém mezidobí

Job 7, 1 – 4.6 – 7; 1 Kor 9, 16 – 19. 22 – 23; Mk 1, 29 - 39
První čtení vypráví příběh Joba. Byl to člověk velmi bohatý a také ve své rodině velice šťastný, přesto prožil tragické životní události. Ztratil většinu svého majetku, zemřely mu děti, a nakonec sám onemocněl na nevyléčitelnou chorobu - malomocenství, kdy tělo hnije a rozpadá se. Job je obrazem člověka, který čelil obrovskému utrpení, ale toto utrpení ho nezničilo, nepřivedlo ke vzpouře proti Bohu.


Poté, co Job prožil tuto tragédii, přicházejí k němu jeho tři přátelé a hovoří s ním. Job řeči svých přátel odporuje, nepřijímá jejich útěchu v neštěstí. Stěžuje si, nerozumí tomu, proč ho toto utrpení potkalo. Vysvětlení, které mu nabízejí jeho přátelé, odmítá přijmout. Úryvek, který jsme slyšeli, je obrazem Jobových zápasů: úděl člověka je podobný boji, život na zemi se podobá životu nádeníka, je to utrpení a námaha od rána do noci, ztráta smyslu rychle plynoucího času.
To je i naše zkušenost. I nám život naděluje obtíže, utrpení, nejrůznější zklamání, se kterými si nedokážeme poradit, která nám přerůstají přes hlavu.
V dnešním žalmu jsme slyšeli: „On (Bůh) uzdravuje ty, jimž puká srdce, obvazuje jim rány ”. Jen velmi zřídka jsme schopni příjmout toto slovo a potvrdit, že právě toto prožívám. Tušíme, že nám chybí Bůh a Jeho pomoc. Je to mnohdy tak, jak říká Job, prožíváme měsíce utrpení, doléhají na nás noci plné trýzně, čas našeho života utíká jako tkalcovský člunek a pomíjí bez naděje.
Možná se ptáme: Takto má vypadat život křesťana? Možná si namlouváme, že je to náš další kříž, který máme s pokorou a poslušností vzít na svá ramena a nést. Utrpení a životní těžkosti nejsou cílem křesťanského života, ale mohou být prostředkem k setkání s Bohem, který je láska.
Ve druhém čtení svatý Pavel říká: „Běda mi, kdybych nehlásal Evangelium”. Co obsahuje Evangelium, které s takovým odhodláním hlásal svatý Pavel? Svatý Pavel dosvědčuje, že nechce znát nic jiného, jen Ježíše Krista a to ukřižovaného.
Co nám ukazuje ukřižovaný Ježíš? Co je tím základem, na kterém my, křesťané , máme stát i tehdy, když trpíme?
Ježíš Kristus je jedinou cestou, po které Bůh přichází na náš svět, aby pomáhal všude tam, kde se člověk potýká se zlem, utrpením a neštěstím. Evangelium píše, že všude tam, kde se objevil Ježíš, přišla s ním i potřebná pomoc, uzdravení lidí, osvobození ode všech závislostí a posedlostí zlým duchem. Máme tedy zprávu o Božím působení, které vyřešilo všechny problémy našeho lidského života na zemi. Takže neexistuje zlo, se kterým by si Bůh nedokázal poradit. Můžeme od Boha dostat odpověď, která nás vysvobodí z problémů. Je to Evangelium – dobrá zpráva, kterou svatý Pavel hlásal s takovým odhodláním.
Ježíš Kristus je ten, který na sebe vzal naše bolesti a naše nemoci. Tak tomu bylo, tak to je a tak to bude. Tuto pravdu stále společně s církví opakujeme na konci eucharistické modlitby: skrze Něho a s Ním a v Něm. S touto pravdou se setkáváme na každé mši svaté, s Ježíšovou neustálou neměnnou přítomností mezi námi.
To, že nezakoušíme Boží pomoc, když o ni prosíme, není proto, že Bůh není, nebo neslyší, nebo nám nechce pomoci, protože jsme možná příliš zhřešili a už si tu pomoc nezasloužíme.
Výše zmíněná slova svatého Pavla, že chce znát jen Ježíše ukřižovaného, jsou vyznáním, že Ježíšova oběť je dostatečná, že jeho smrt na kříži usmířila každého, i největšího hříšníka, s Bohem. Svatá Faustyna, tato sekretářka Božího milosrdenství, nám předala Ježíšovo poselství: největší hřích, jakého se člověk může dopustit na zemi, je jako kapka vody, která je hozená do velkého plamene Boží lásky.
Když nezakoušíme Boží pomoc, neznamená to, že Bůh svou milost nedává. Je to proto, že se neumíme s vírou modlit a s důvěrou očekávat. Svatý Jakub říká, že modlitba víry bude vyslyšena.
Dnešní Evangelium ukazuje Ježíše, který „brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil”.
To je podstatná informace, co máme dělat, abychom byli vyslyšeni a přijali Boží pomoc. Potřebujeme darovat čas a vyčlenit místo k setkání s Bohem. Místo, kde nebudu rušen v soustředění na Boha, kde mohu s Bohem hovořit. Důležitý je čas, který modlitbě věnuji. Nemůže to být jen pár minut denně. Duch Svatý musí dostat příležitost promlouvat v mém srdci, ukázat mi Boží vůli a přesvědčit mě o smyslu a dobrotě Božích plánů. Často potřebujeme těžké zkušenosti jako Job, abychom poznali Boží dobrotu.
Dnešní čtení nás vede k odvaze přít se s Bohem jako Job, přijít k Bohu se všemi našimi pochybnostmi, zklamáním, také s rozčarováním Bohem samotným. Nebojme se Boha ptát, proč se to v mém životě děje, prostě mějme odvahu být upřímní až k bolesti. Nemůžeme se Boha zeptat a pak hned utéci, abychom neslyšeli odpověď. Musíme Boha vyslechnout do konce. Toto je pravá křesťanská modlitba. Modlitba není recitace několika naučených formulek, ale darování spousty času, abychom si mohli s Bohem konkrétně promluvit. To znamená říci Bohu všechno, co mám na srdci a také vyslechnout, co mi Bůh chce říci.
Amen.