Sobota po Popeleční středě

Iz 58, 9 – 14; Lk 5, 27 - 32
Dnešní evangelium je úžasným hymnem oslavujícím Boží milosrdenství. Ježíš svým jednáním ukázal, že Bůh neodmítá žádného člověka. Vstupujíc do domu celníka a zasedajíc u stolu spolu s tak zvanými hříšníky, odhalil srdce nebeského Otce, které je plně otevřené pro každého, dokonce i toho největšího hříšníka. Ježíš tím, že přijal pozvání hříšníka a posadil se k jeho stolu spolu s dalšími hříšníky, ukázal zcela nový rozměr náboženství, kde místem k setkání s Bohem je hřích člověka.


Člověk se nesetká s Bohem jinak, jenom skrze jednoznačné uznání své hříšnosti a pokorné vyznání: ano, jsem hříšník. Protože neexistuje žádná jiná pravda o nás, jen ta, že všichni jsme hříšníci, že my všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Když ukazuji na druhé, jak velicí jsou hříšníci, uzavírám si cestu k Boží milosti. Pokaždé, když říkám, že nejsem tak špatný, tento můj hřích není až tak velký, automaticky se odsuzuji k záhubě.
Pokud se jedná o hřích, je to hřích, a trest za hřích je jeden, totiž smrt, věčná záhuba. Neexistuje trest větší nebo menší, je jeden. Není také milosrdenství větší nebo menší, je jen jedno, protože je jen jeden kříž, jedna oběť, kterou Ježíš přinesl za všechny hříchy na Golgotě.
Nedělejme mezi sebou rozdíly, nerozdělujme se na větší nebo menší hříšníky, nehodnoťme, kdo si Boží milost zaslouží a kdo ne. Jako křesťané se máme navzájem podporovat na cestě k Boží milosti. Máme si navzájem pomáhat, abychom spolu skutečně zasedli k eucharistickému stolu s Ježíšem.
V prvním čtení prorok Izajáš říká, že požehnání, zdar a úspěch v životě, je plodem lásky a milosrdenství, prokázaného svému bližnímu. To znamená, že pokud očekáváme Boží milosrdenství, sami se musíme rozhodnout být milosrdní.
A rozhodnutí být milosrdný začíná jasným uznáním sebe, jako hříšníka. Já, jako člověk, nebudu milosrdný, pokud neuvidím svůj hřích a neprožiji Boží odpuštění.