Neděle - Zmrtvýchvstání Páně

Jan 20, 1 – 9
Evangelium o vzkříšení Ježíše nás přivádí k Máří Magdaleně, která jde časně ráno ke hrobu. Ona je první, která přišla k Ježíšovu hrobu toto nedělní ráno a které se jako první zjevil vzkříšený Kristus. Marie Magdaléna je mimořádným svědkem vzkříšení a také našim vzorem. Ukazuje nám, jakou cestou musíme jít, abychom potkali vzkříšeného Pána.
Její cesta k Ježíšovu hrobu je podobná tomu, jako bychom šli k hrobu milovaného člověka. Určitě bychom neběželi a neskákali radostí.
Cesta k hrobu Ježíše byla pro Máří Magdalénu bolestná. Ztratila člověka, kterého tak hluboce milovala.

Tato její cesta ke hrobu má důležitý symbolický význam. Učí nás něco důležitého. Ukazuje nám naši cestu k nedělnímu setkaní s Ježíšem Kristem v kostele.
Jak obvykle chodíme do kostela? Není naše cesta na nedělní mši svatou podobná cestě na pohřeb? Nejdeme rychle, máme vážnou tvář. Nic neočekáváme, všechno je nám dobře známé. Neočekáváme žádné překvapení. Když ve Španělsku průběh býčích zápasů přináší zklamání, říkají o nich: Lidé se chovali, jako na mši svaté. To znamená: zívali a nudili se.
Známý autor (J. Green) se před svým obrácením plížil ke dveřím kostelů a pozoroval. Říkal si: pokud tito lidé skutečně věří v to, čeho se účastní, měli by vyjít s rozzářenými tvářemi, s očima plnýma života, měli by mít překypující radost ze života. Viděl ale vyhaslé, smutné tváře. Komentoval to slovy: Sestupují z Kalvárie a zívají.
Když Marie Magdalena přišla k Ježíšovu hrobu, uviděla odstraněný kámen, který předtím kryl vchod do hrobky. Ocitla se v situaci, kterou vůbec nečekala, kterou nepředpokládala.
Jsme při mši svaté otevřeni prožít to jedinečné neuvěřitelné sestoupení Boha na oltář? Nebo máme strach otevřít své srdce tomuto zázraku, kdy k nám Bůh přichází.
Bojíme se změn, máme rádi jistotu. Nejraději máme klid. Uvidět skutečně pravdu je něco revolučního. Pravda otřese našimi jistotami a vyžaduje změny.
Pokud tento kámen, který zavíral hrob, už není na svém místě, pak se něco podstatného změnilo. Pokud zemřelý už není tam, kde byl pohřben, pak už nic není na svém místě. V konfrontaci s těmito událostmi člověk ztratí hlavu. A my se bojíme hlavu ztratit.
Kámen odvalený od hrobu nás spojuje se zkušeností nepořádku. Zmrtvýchvstání Ježíše boří skutečně základní řád lidského života na Zemi. Velikonoce mají něco společného s anarchií.
Otevřený přístup k velikonočním událostem vyvolá v našem životě značný rozruch, otřese našim zdravým rozumem, protože jinak náš přístup k tomu, co Církev říká, když mluví o vzkříšení, není pravdivý.
Když Maria Magdalena zjistila, že je kámen od hrobu odstraněn a hrob je prázdný, říká: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Toto je důležité velikonoční sdělení. Říká především to, že se musíme zbavit mnoha svých obrazů o Bohu, mnoha svých zkreslených představ, které neseme ve svém srdci. Podívat se pravdě do očí, vidět realitu.
Maria Magdalena se zbavuje svého poznání Ježíše, jaké měla do této doby ve svém srdci.
Snadno si vytvoříme obraz Boha, který pevně orámujeme. Avšak Bůh je živý, dynamický. Odhaluje se nám stále novým způsobem. Bůh není idea. Kdyby byl ideou, znalost Boha by byla stabilní, neměnná. Ale Bůh je živý, je osoba, a proto je vztah k němu dynamický, vyžaduje stále nové odpovědi. Obrazně: Jako děj filmu, a ne jednotlivé fotografie, na které se díváme.
Podobně přistupujeme k bližním: velmi staticky. Uzavíráme je do rámů a škatulek. Vytvoříme si obraz toho druhého. Říkáme: „on už je takový, jiný nebude“. Tímto pohledem ničíme naše vzájemné vztahy, urážíme, snižujeme druhého, nedáváme mu šanci ke změně. Člověk je také dynamickou bytostí, která se vyvíjí a mění, možná, ne tak radikálně, ale stále.
Marie Magdaléna musela opustit toho Ježíše, kterého doposud znala, aby ho uviděla, ale už pravdivě.
Velikonoce - skutečně prožívané, mi pomohou vzdát se starých a falešných obrazů Boha, Ježíše, obrazů křesťanství, způsobu chápání mého života a života druhých. Velikonoce plodně prožívané, vyžadují odvahu nechat se překvapit Bohem, Bohem jiným, než kterého jsem doposud měl ve svém srdci.
Možná, že to zazní paradoxně, ale abychom opravdu našli Boha, musíme ho nejprve ztratit.
Přeji vám hodně odvahy k vykročení k Bohu, odvahu přijmout to nové, k čemu vás Bůh povede.