Slavnost Nejsvětější Trojice

Dnešní kázání zahájím svědectvím Jamse Caviezela, amerického herce, který hrál roli Ježíše ve filmu Mela Gibsona „Pašije“.
Jako devatenáctiletý jsem po zhlédnutí jednoho filmu zůstal sedět delší čas v kině. Seděl jsem ve tmě. Do této chvíle jsem znal jen basketbal. Ale cítil jsem ve svém srdci takovou touhu, že bych se možná měl stát hercem. Přemýšlel jsem, jestli tohle pro mě Bůh připravil. Je herectví to, co ode mě očekává? Můj rozum zasáhl. Koneckonců, o herectví jsem nic nevěděl, měl jsem problém s pamětí. Ale přes různé pochybnosti jsem postupně poznával, že jsem volán.


Na jaře roku 2000 mi byla nabídnuta role Edmunda Dantese ve filmu Hrabě Monte Christo. Poprvé jsem musel sám nést tíhu hlavní role, čelit velké výzvě. Byl to boj. Postava, kterou jsem hrál, Edmund Dantes, nespravedlivě uvězněn, jak v knize, tak ve filmu píše na zeď: Bůh mi dá spravedlnost. Spoluvězeň, umírající kněz, v okamžiku, kdy Edmund v zoufalství lituje sám sebe, se k němu otočí a řekne svou poslední větu: Nespáchej tento zločin, za který si nyní odpykáváš trest. Pamatuj, že Bůh řekl: Pomsta je moje. Podíval jsem se na něj a řekl: Nevěřím v Boha. Řekl mi: To je jedno, Edmunde. On věří v tebe.
A tak to je. Bůh miluje každého z nás osobně a je s námi i v nejtemnějších chvílích našeho zoufalství.
Po dokončení filmu nečekaně zavolal Mel Gibson. Nezavolal můj manažer. On osobně. Mela Gibsona jsem neznal, o roli jsem se neucházel, protože o jeho plánech nikdo nevěděl. Gibson chtěl, abych hrál Ježíše v jeho filmu, moje iniciály se shodovaly s Ježíšovými a bylo mi právě 33 let
Náhoda?“
Je náš život náhoda, nebo spíše velká šance? Možná, že mnozí z nás jsou právě nešťastní, bloudí, žijí v nejistotě a zranění. Možná přemýšlíte o útěku.
James Caviezel vypráví: „Když jsem visel na kříži, pochopil jsem, že v Ježíšově utrpení je naše vykoupení. Pamatujte, že služebník není větší než jeho pán. Každý z nás musí nést svůj vlastní kříž. Za naši víru, za naši svobodu je třeba zaplatit. Byl jsem bičován a křižován. Jednoho dne mi při natáčení uvízla paže pod trámem a praskly mi svaly. Padl jsem na zem tváří do písku. Tento okamžik byl zachycen ve filmu. Takto jsem na svém těle zažil a pochopil Ježíšovo utrpení.“
Totéž se děje i v našich životech. V Ježíšově životě bylo mnoho bolesti a utrpení. Ani náš život ho ušetřen není. Musíme obejmout svůj vlastní kříž a vytrvale kráčet k cíli. Bůh volá každého z nás, abychom dělali velké věci.
Ale my Boha často zklameme, když odmítáme nárok. Nastal čas, aby naše generace přijala Boží výzvu. Bůh nás volá, abychom se mu zcela odevzdali. Jeho ruka je natažená, aby nám pomohla uskutečnit naše životní povolání. A to začíná modlitbou, pravidelnou četbou Písma svatého a tím, že beru svátosti vážně. Naše kultura zažívá velký úpadek. Hrozí nám, že podlehneme různým extrémům. Lidstvo je ponořeno do strašných hříchů.
V tichu našich srdcí nás Bůh volá, každého osobně, abychom se mu úplně odevzdali, abychom uvěřili jeho lásce.
Jak často ho ignorujeme, neslyšíme jeho sladké volání. Velký světec z Osvětimi, sv. Maxmilián Kolbe, řekl, že lhostejnost je největším hříchem dvacátého století. Bratři a sestry, je to také největší hřích 21. století. Tuto lhostejnost je třeba prolomit, tuto destruktivní toleranci ke zlu.
Pouze naše víra v Kristovu moudrost nás může zachránit. Ale k tomu je zapotřebí odvážných lidí, kteří jsou ochotni riskovat svou pověst, své jméno a dokonce i své vlastní životy, a postavit se na stranu pravdy. Nebyli jsme stvořeni, abychom se přizpůsobovali mentalitě světa, narodili jsme se proto, abychom se stávali podobnými Bohu, abychom žili opravdovou lásku. Myslíme si, že budeme šťastni, když budeme dělat, co sami chceme. Je to však správná cesta k pravé svobodě?
Jan Pavel druhý řekl: Demokracie nepřežije bez společného závazku prosazovat morální pravdy, týkající se lidské osoby a lidského společenství. Základní otázka, která stojí před demokratickou společností, je: Jak máme spolu žít? Při hledání odpovědi na tuto otázku se ptám: Může společnost vyloučit morální pravdu a morální uvažování? Musíme vědět, že svoboda není v tom, abychom dělali to, co chceme, ale abychom dělali správné věci.
Utíkáme od těžkých a odpovědných rozhodnutí. Ale útěk není řešení, problém se jen zhoršuje. Minulost se nikdy nevrátí, a útěk před zodpovědností se stává našim prokletím a porodí trauma.
Bůh je společenství lásky. Bůh přijal zodpovědnost za své dílo stvoření. Neutíká před námi, nenechává nás na pospas zlu.
Nemáme jinou alternativu. Naše šťastná budoucnost je možná v přátelství s Bohem, který je společenstvím lásky tří osob. Dnešní neděli tuto skutečnost oslavujeme, kéž Trojjediný Bůh zakoření hluboko v našich srdcích.