23. neděle v liturgickém mezidobí

Iz 35, 4 – 7a; Jak 2, 1 – 5; Mk 7, 31 – 37
Během posledních několika nedělí se liturgická čtení týkala tématu eucharistie, této nepochopitelné přístupnosti Boha  lidem. Neboť Eucharistie je událostí, která se neustálé v církvi děje, kde Bůh je přiváděný k nepředstavitelné blízkosti k člověku. Bůh sám se rozhodl, aby byl pro nás pokrmem. A je to nepochopitelné ponížení Boha.


Vtělení Syna Božího, který se stal člověkem, a který se na konci svého pozemského života nechal přibít na kříž, vypovídá o nepochopitelném obnažení Boha, který zcela odložil svou velikost a svou důstojnost. Svatý Pavel říká, že Bůh se tak ponížil, že se stal člověkem v roli služebníka a přinesl oběť na kříži. Ale to není všechno, protože Syn Boží, jako Ježíš Nazaretský, se k tomu rozhodl, aby se pro mě člověka stal pokrmem. A to je eucharistie.
Existuje snad něco, co by mohlo být více nepravděpodobné?
To, pro co se Bůh rozhodl, udělal, a dále činí ve svátosti eucharistie, mluví o jediném, že On je opravdu láska, a to absolutní láska. A to znamená, že On je ten, který člověku v žádném případě nemůže ublížit, nebo udělat něco špatného.
Jeden ze současných polských filosofů Otec Jozef Tischner odhalil princip rozlišování mezi Bohem a modlou. Lidský život probíhá nejen ve fyzické realitě, ale také i v duchovní. Tato duchovní skutečnost je dvojího druhu: člověk se setkává s Bohem nebo s působením zlého ducha. Potřebuje získat schopnost rozlišovat, jaká duchovní bytost se ho právě dotýká. Josef Tischner zjistil, že idol – jinými slovy, zlý duch je vždy nad člověkem, seshora ho sleduje, člověk se cítí touto skutečností utlačený, odsouzený, nahý. Zatímco, když přichází k člověku Bůh, vždy kleká u jeho nohou. Boha můžeme vidět pouze u našich nohou, jako pokorného služebníka, který chce umývat naše nohy, a nakonec se stává i naším pokrmem.
V dnešním prvním čtení prorok Izajáš takto mluví o příchodu Boha: "Vzmužte se, nebojte se. Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou. On sám přijde a spasí vás."
Takže Boží odplata a pomsta za zlo, které pácháme, když se odvracíme od Boha a hříchem ničíme celé Boží stvoření, je spása. A spása působí, že tento takzvaný Boží trest přináší odměnu, která je nepochopitelným dobrem. Boží odpověď na náš hřích je dar nového života, který je něčím nekonečně velkolepějším než tento aktuální. Slovo Boží říká velmi jasně, že Bůh nám připravil místo po své pravici, a že máme být jako On. To znamená, že Bůh na naše zlo neodpovídá trestem, ale odměnou, úžasným povýšením člověka, darem nesmrtelnosti.

Toto dobro, které se Bůh pro nás rozhodl udělat, máme v eucharistii. Takže pokud chceme vědět, jaký je Bůh, potřebujeme se podívat na svátost eucharistie. Opakuji, Boha nejvíce poznáte v eucharistii, v pokrmu, který přijímáte ve svatém přijímání.

Dnešní evangelium hovoří o uzdravení hluchoněmého. I my potřebujeme toto Boží uzdravení, abychom konečně uslyšeli a uviděli, co Bůh činí skrze Ježíše Krista přicházejícího v eucharistii. Bohužel jsme velmi slepí, nevnímáme Boží lásku. Spíše věříme v Boha, který je krutý a trestající, než v Boha, který dává spásu, to znamená, který zachraňuje a k tomu to dělá zdarma. Nám to vůbec nedochází, že Bůh může být až tak dobrý.
Ale je to naštěstí takto: Bůh je absolutní láska, absolutní dobrota. Jeho jedinou touhou je pro nás konat dobro. A jeho největší radostí je setkání s otevřeným lidským srdcem, které přijme jeho dary a které se ho nebojí.
Dříve se při udílení svátosti křtu konal obřad Effatha, a to znamená: Otevři se. Tímto obřadem se církev modlila za otevření našich očí a uší k pravdě o naší spáse. Dnes je tento obřad bohužel zrušen. Ale potřebujeme vroucí modlitbu k Duchu svatému, aby otevřel oči a uši našeho srdce k pravdě o Boží lásce, abychom mohli konečně slyšet o daru naší spásy.
Ve druhém čtení svatý Jakub napomíná křesťany, aby během svých modlitebních a liturgických shromáždění nedělali rozdíly mezi sebou vzhledem k finanční situaci nebo společenskému postavení.
Dokud nepochopíme pravdu o Boží lásce, nezakusíme v sobě Boží lásku a nezištnost v konání dobra, budeme v našich vzájemných vztazích sobečtí a budeme mezi sebou navzájem dělat rozdíly. Člověk sám od sebe není nezištný, k tomu potřebuje zažít Boží dobrotu a vidět následné požehnání.
Sami ze sebe jsme sobečtí, to znamená, že nechápeme, co je opravdová láska, proto potřebujeme zkušenost pravé lásky, to je eucharistie.
Ježíš, který udělal všechno dobře, se nejširším možným způsobem zjevuje v eucharistii, protože zde vydává své tělo, a prolévá svou krev, aby nás zachránil. Takže, pokud nechceme pochopit eucharistii, nebudeme žít v duchu pravé lásky. Velikost mé lásky, velikost dobra konaného skrze mě závisí na kvalitě setkání s Ježíšem v eucharistii.