Sobota - 28. týden v liturgickém mezidobí

Lk 12, 8 – 12
Křesťany se stáváme skrze vyznání víry, že Ježíš Nazaretský je Syn Boží, který se stal člověkem a zemřel na kříži pro naši spásu. Toto vyznání je ústředním bodem křesťanského života. Když člověk skutečně vyznává v Ježíši Kristu svého osobního Pána a Spasitele, současně se rozhoduje Ježíše následovat. Potvrzením víry v Ježíše je úžas nad Ježíšem, jeho uznání jako nejdůležitější osoby svého života. Když věřím, že mi dává věčný život, nemohu snižovat před druhými jeho význam, zapřít ho. Protože vím, že když se od něho odvrátím, zároveň ztratím svou věčnost: „Kdo mě zapře před lidmi, bude zapřen před Božími anděly“.


V naší slabosti potřebujeme pomoc, abychom se Ježíše, víry v něho, nevzdali. Tuto jedinou pomoc při vytrvání ve víře v Ježíše dává Duch svatý. Svatý Pavel učí, že bez pomoci Ducha svatého nejsme schopni vyznat, že Ježíš je Pán a Spasitel.
Abychom to lépe pochopili, uvádím následující obraz. Vyznání víry v Ježíše jako svého Pána a Spasitele je podobné, jako kdybychom usedli do auta. Aby auto mohlo jet, musíme nastartovat motor. Motorem v našem křesťanském životě je přítomnost Ducha svatého. Za prvé, musíme o tomto úkolu Ducha svatého vědět a za druhé musíme tento motor nastartovat. Zažehnutím motoru je pokorná prosba k Duchu svatému, aby nás vedl. Je to rozhodnutí úplně se svěřit do jeho péče. O tomto úkolu Ducha svatého mluví poslední věta dnešního evangelia, že nemáme mít o nic starost, neboť ve chvíli potřeby nás Duch svatý poučí, pomůže nám.
Když si neuvědomujeme potřebu pomoci Ducha svatého a zvláště, když zlehčujeme, bagatelizujeme jeho osobu a jeho přítomnost v nás, když se mu vysmíváme, je to pro náš křesťanský život tragické. Zlehčování a snižování významu Ducha svatého nás odřezává od potřebné pomoci a tím znemožňuje, abychom se stali křesťany, abychom dosáhli věčného života.
Evangelium říká, že rouhání proti Duchu svatému nám nebude odpuštěno, protože všechno, co nás vede k Bohu, se koná z moci Ducha svatého.