30. neděle v liturgickém mezidobí

Žid 5, 1 – 6; Mk 10, 46 - 52
Evangelia minulých nedělí nám sdělila vysoké nároky na kvalitu života, kterou od nás Bůh vyžaduje. Manželství má být nerozlučitelné. O své schopnosti i majetek se máme dělit s potřebnými. Významné postavení ve struktuře sociální, profesní, politické nebo náboženské ve světě u Boha nemá žádnou cenu. Před Bohem je významný jen pokorný, který obětavě slouží bližním.
Bůh od nás vyžaduje zcela odlišné postoje a jednání, než oceňuje současný svět.

Ježíš ukazuje novou kvalitu setkání člověka s člověkem. A tyto hodnoty ukazuje jako odpověď na otázku: Jak může být člověk spasen, zachráněn pro život věčný?
Ježíš nemluví vůbec o kvalitě náboženského života, ani o horlivém plnění náboženských povinností. Ale mluví o kvalitě lidství, lidského jednání. To znamená, že moje spása, tedy možnost věčného života zcela závisí na velikosti mé lásky k bližnímu. Až budu stát před Bohem, nezeptá se, zda jsem se každodenně modlil, nebo byl vždy na mši svaté, ale zeptá se, zda jsem miloval své bližní pokornou láskou?
Pokud poslouchám pozorně, měl bych se zeptat, mohu být spasen?
V současnosti je v církvi stále více slyšet požadavek na snížení morálních nároků. Očekává se liberalizace manželství, liberalizace přístupu ke svátostem, zvláště k eucharistii. To vypovídá o naší neschopnosti a neochotě plnit Boží přikázání. Také o hledání řešení mravních problémů a slabostí lidským způsobem mimo rámec vytyčený Bohem.
Budeme mít větší radost a štěstí, když snížíme morální požadavky?
Lidstvo má Bohem darovanou důstojnost a poslání. Velikost lidství nelze snižovat. Každé snížení morální příčky je zároveň snížením důstojnosti lidské bytosti, které vede k zakrnění lásky. Přinese tato cesta člověku radost a štěstí?
Je to láska, když bližního sobecky, chtivě a povýšeně zneužíváme? Můžeme o někom říci, že miluje, když je jeho jednání egoistické, mimo Bohem daná přikázání? Bůh je Bohem, jen když je úplně Bohem. Podobně člověk je člověkem, jen když jedná lidsky, s láskou.
Ježíš Nazaretský svým životem ukázal pravé lidství. Opravdovým člověkem se stanu, když tuto míru uznám za vlastní, a snažím se k ní dospět.
Jak mohu této velikosti dosáhnout?
Tento úkol sám nezvládnu. To není v mých možnostech. Namlouvat si, že to zvládnu, je utvrzováním ve fikci, ve lži. Je to domýšlivost a pýcha, a také náš moderní způsob myšlení, který se snaží za každou cenu ospravedlnit morální pokles.
Řešení máme v dnešním evangeliu, které nám ukazuje žebráka Bartimaia a jeho rezolutní volaní: Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou.
Opakujme: Bůh stvořil člověka jako velmi dobrého. Skrze hřích se objektivní pohled na sebe i svět zkreslil, pokřivil. Po prvotním hříchu člověk ztratil vědomí sebe, své velikosti a hodnoty u Boha, ale neztratil touhu po pravdě. Stále hledá svou skutečnou velikost a dokonalost.
V Ježíši Nazaretském Bůh zjevil velikost lidství a lásky až po vydání života za bližního. V Ježíši máme také veškerou pomoc, abychom rozvinuli své lidství až k svatosti.
Ve druhém čtení jsme slyšeli, že Ježíš je našim Veleknězem, který sedí po pravici Boží, aby za nás prosil a pomáhal nám, abychom rostli v ryzí lásce.
Bartimaios nás vyučuje v umění vytrvalé modlitby, odhodlaného volání k Ježíšovi. On věděl, že mu jen Ježíš z Nazareta může opravdu pomoci. Byl slepý, chtěl vidět. I my jsme slepí k důležitým hodnotám našeho života. Nevidíme skutečný význam morálního jednání a ryzího lidství. Bartimaios prosil s vírou: Mistře, ať vidím. Ježíš mu řekl: Jdi, tvá víra tě zachránila. Bartimaios byl uzdraven.
Úpěnlivé volání Bartimaia je vzorem pro naši modlitbu. Modlím se tak? Jaká je moje modlitba? Modlitba není bezmyšlenkovitou recitací náboženských textů. V opravdové modlitbě vždy přináším Bohu svůj život, skutečný stav své duše, svá selhání v lásce k bližním, své sobectví, nemoci i trápení. Modlitba je živým rozhovorem s Bohem, ve kterém poznávám své pravé já, velikost své lásky nebo své dluhy. Volání Bartimaia: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ má být základním obsahem mojí každodenní modlitby.
Toto volání je dodnes základem modlitby východní církve, je to její růženec.