32. neděle v liturgickém mezidobí

1 Král 17, 10 – 16; Žid 9, 24 – 28; Mk 12, 38 – 44
Dnešní liturgické texty nám vysvětlují, co je milost, jak ji přijmout a jak s ní spolupracovat. Milost přináší Boží pomoc.
Říkáme-li, že jsme přijali milost, máme zkušenost s Božím jednáním, které nám pomohlo vyřešit naše problémy. Milost je Boží pomoc, kterou jsme obdrželi zdarma. Základním darem Boží milosti je spása, dar věčného života. Ale Bůh nám chce pomáhat také v našich každodenních životních potřebách.

Hříchu a zlu, které na nás útočí, se sami neubráníme. Sílu k překonání všeho zla, které ničí naše životy, může poskytnout jen Bůh, a to je jeho milost. Proto je velmi důležité Boží milost přijmout a naučit se ji používat.
Druhé čtení říká, že Ježíš Kristus přišel do pravého chrámu, to je do nebe, aby se tam za nás u Boha přimlouval. On se svou poslušností Bohu až k přijetí oběti kříže stal naším veleknězem, obhájcem a přímluvcem. Jeho krev prolitá na kříži má sílu překonat každý hřích a každé zlo, které se dotýká našich životů. Ale každý z nás musí o tuto pomoc sám požádat.
V dnešním evangeliu Ježíš nejprve varoval před učiteli Zákona, a pak ukázal na chudou vdovu. Máme před sebou dva protichůdné postoje. Přijetím správných postojů dostáváme od Boha milost a naopak přijetím špatných postojů milost neobdržíme.
Nejdříve se podívejme na postoj, který zavírá naše srdce Bohu, brání přijetí Boží pomoci. Je to postoj učitele Zákona, který rád chodí v dlouhých řízách, předvádí svou nadřazenost, chlubí se svými náboženskými zásluhami. Pěstováním mentality nadřazenosti říká Bohu: něco mi, Bože, dlužíš. Své náboženské povinnosti plním dobře, takže si zasloužím uznání a odměnu.
Můžeme upřímně říci, že jsme si zasloužili Boží odměnu? Vždyť všechno, co máme, jsme obdrželi od Boha. A pokud vše, co máme, pochází od Boha, proč si přivlastňujeme zásluhy, které nejsou naše, a ještě chceme odměnu? Myslíme si o sobě, že něco jsme a něco máme. Nechceme pochopit, že hřích, který ovládl naše tělo, nás zbavil všeho. Už nemáme život, který může pokračovat do věčnosti. Náš osud, naše určení, je smrt. Svatý Pavel říká velmi jasně, že trest za hřích je smrt. Za hřích, který jsme udělali, nejsme schopni zaplatit. Svými silami nenahradíme škody spáchané našimi hříchy.
Správný postoj ukazuje chudá vdova, která hodí do chrámové pokladnice dvě drobné mince nepatrné ceny, ale je to vše, co má. Chudá vdova tímto svým skutkem také říká: nic mi nepatří, a to, co mám, dávám tobě, Bože. Je to totální spolehnutí na Boha, kterému uvěřila, že je dobrý, že neodmítne její žádost, že ji ve své lásce nevydá napospas zlu. Pravdivý přístup k Bohu nemám, když si myslím, že jsem si něco zasloužil.
Chceme-li, aby nám Bůh pomáhal, aby odstranil hřích a zlo z našeho života, musíme - za prvé, uznat svou bezmocnost vůči hříchu, vůči jeho následkům, což je smrt. A za druhé, musíme uvěřit, že Bůh je opravdu dobrý, a nechce smrt hříšného člověka. Kromě toho musíme pochopit, že Bůh je Bohem právě tehdy, když nepotrestá za hřích, ale osvobozuje od zlého, a že to dělá zcela zdarma.
Napodobujme tuto chudou vdovu, která svým darem do pokladnice říká, všechno, co mám, nepatří mně, ale Bohu. Tento halíř, který měla, jí nedával šanci na přežití, protože za něj nemohla nic koupit. Myslíme si, že máme prostředky k překonání zla v nás, k dosažení věčného života. Naše prostředky pro život na zemi můžeme srovnat s tímto halířem chudé vdovy. Zřejmě něco máme, protože žijeme, ale tento náš život na Zemi má svůj tragický konec. A život je krátký.
Bůh se ve své lásce rozhodl nám dát život věčný. Po pravici Boží je Ježíš z Nazareta jako náš Velekněz. Jeho krev prolitá na kříži má moc nás zachránit, to znamená, dát život. Milost věčného života dostáváme, když se dovedeme plně svěřit Bohu skrze víru v jeho dobrotu, skrze víru, že mě ubohého, který nemá nic, kromě důvěry v jeho milosrdenství, nezanechá bez pomoci, bez daru spásy.
V prvním čtení jsme slyšeli krásný příběh o Boží milosti. Skrze proroka Eliáše Bůh zachránil život vdovy a jejího syna ze smrti hladem. Záchrana byla možná, protože tato vdova se postavila čelem k přicházející tragédii. Naslouchala proroku Eliáši a dala své poslední jídlo tomuto cizinci. Uvěřila slovům Eliáše. I my potřebujeme pevnou víru v Boží lásku, v milujícího Boha Otce, který udělal všechno, abychom měli věčný život. Uvěřme konečně, že v Ježíši Kristu dostáváme milost, což je zdarma daný dar věčného života.
Odmítněme pokušení, že jsme si něco zasloužili.
Bůh je láska a jeho největší radostí je sloužit nám pomocí, a věřme skutečně, že jeho milost je vždycky zadarmo.