5. neděle v liturgickém mezidobí

Iz 6, 1 – 2a. 3 – 8; 1 Kor 15, 1 – 11; Lk 5, 1 - 11
Každý potřebuje zažít úspěch, něco, co dá jeho životu smysl. Chceme prožít úspěšný život, dosáhnout něčeho, na co můžeme být hrdí, co druzí ocení.
Rodiče jsou hrdí na úspěchy svých dětí a ztotožňují se s nimi. Jsou to plody jejich života. Důležitou hodnotou je profesní růst, získání společenského uznání a podobně. Toto není cizí ani nám, křesťanům. Bůh od nás očekává, že rozvineme nadání a talenty, které nám dal. S odmítnutím se setká ten, kdo svůj talent zakopal, nerozvíjel ho a nerozmnožil.


Dnešní evangelium mluví také o úspěchu v profesní práci. Vidíme Šimona, který měl po celonoční námaze prázdnou síť. Na pokyn Ježíše hodil své sítě znovu do vody a pro množství ryb se síť začala trhat. Navzdory denní době, kdy rybolov úspěšný nebývá, což Šimon jako zkušený rybář věděl.
Šimonův úspěšný rybolov je výsledkem poslušnosti Ježíšovu slovu. V nejméně obvyklou dobu Šimon vykonává práci, která přináší neočekávaný úspěch. Nebyl to jeho nápad, ale poslušnost slovu Ježíše.
Často se ptáme, proč máme poslouchat Ježíše Krista?
Dnešní evangelium dává jednoznačnou odpověď: proto, abys ve svém životě dosáhl úspěchu, abys svůj život naplnil, aby se ti život vydařil.
V nejméně vhodném čase, za nepříznivých okolností, v lidsky neřešitelné situaci, pak docházíme k něčemu, co je krásné, dobré, co je prostě skvělé.
Když čteme toto evangelium, církev často mluví o povolání ke kněžství či řeholnímu životu. Pro svět je celibát zbytečný a nepochopitelný. Lidé světa nechápou, proč se mladý člověk má zříkat radostí. Souhlas k celibátu, pokud je odpovědí na Boží volání, se stává nejlepším naplněním a radostí života.
Další příklad: odpuštění prožitých křivd a nespravedlností – to je pro svět nepochopitelná věc, ale pokud to v poslušnosti Ježíšovu slovu udělám, přináší to veliký prospěch všem. Například obnovení jednoty v manželství, smíření sourozenců….
Poslušnost Duchu svatému, který nás povzbuzuje, abychom ve svém životě dělali určité kroky, které se na první pohled jeví jako nerozumné, je recept na opravdový životní úspěch.
Abych byl schopen poslouchat Boha, musím mít velkou odvahu říci: půjdu za Božím slovem, poslechnu. Také potřebuji pokoru před Boží svatostí. Musím mít odvahu přijmout pravdu o sobě, že jsem člověk slabý, že jsem hříšník. Musím se přiznat ke svým slabým stránkám.
O tom mluví první čtení v události povolání Izajáše za proroka. Než prorok uslyšel volání, měl vizi Boží svatosti: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ a pak pochopil svou ubohost: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím.“ Ve druhém čtení o sobě také Pavel mluví jako o potraceném plodu, protože uviděl svou malost. A v evangeliu Šimon říká: „Pane odejdi ode mě, jsem člověk hříšný!“ a s těmito slovy, padá Ježíšovi k nohám.
Dnešní evangelium nám ukazuje, že poslušnost Bohu vede k úspěchu vždy. Slyšeli jsme: „Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tímto úspěšným rybolovem.“
Pokaždé, když člověk jde za Božím voláním, za Boží vůlí, když je věrný Božím přikázáním, vždycky je překvapen plody svého života, tím, co se podařilo, k jakým úspěchům dospěl.
Základní podmínkou, abych uslyšel Boží hlas, je neustálé pokorné uznávání: já jsem jenom hříšník.
Abychom uslyšeli Boží slovo, čtené při mši sváté, abychom porozuměli Boží vůli, jak máme správně jednat, abychom prožili úspěchy a čerpali k tomu milost z eucharistie, je třeba uznat naši hříšnost. K tomu slouží první část mše svaté, tak zvaný úkon smíření, abychom si uvědomili a vyznali své hříchy. Co je v nás krásné, dobré a veliké, uvidíme a prožijeme jen tehdy, když s plným vědomím uznáme svou malost a hříšnost. Tato pravda vyznaná Bohu nás otevírá jeho milosti. To se děje v první části mše svaté. Tento nenápadný upřímný úkon pokání je otevřením života pro Boží milost. Pokud se upřímně nekaji, okrádám se o milosti, zavírám se darům, které v eucharistii Boží láska rozdává.