7. neděle v liturgickém mezidobí

Lk 6, 27 – 38
Dnešní evangeliu nám připomnělo přikázání lásky. Přijali jsme přikázání, které vyžaduje, abychom se navzájem milovali. A naše láska má být veliká. Ježíš, těm, kteří ho poslouchají, říká: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“.
Opravdová láska dokáže trpět.
Jeden muž se zeptal: Co mám se svým nepřítelem dělat? Mám ho vyhodit z desátého patra, udusit, ztlouci a dívat se, jak otéká, vyčítat mu, nebo s ním jít k soudu? A pak si odpověděl: Udělám z něj svého přítele.


Toto sami nezvládneme.
Přikázání lásky je nové. Před dvěma tisíci lety Ježíš vyhlásil zákon o překonávání nenávisti láskou a je to stále nový zákon. Nový, protože ho dodnes neumíme uvést do života. Když někdo má klíč a neotvírá jím dveře mnoho let, tento klíč je stále nový.
Často se vymezujeme: dám jen tolik, udělám jen toto, více ne, a dál už ani kousek…. Bůh však vyžaduje od nás lásku. A s láskou je to tak: buď vůbec není, anebo je bez míry.
O Bohu říkáme, že je láska, protože Bůh nemá žádnou míru v konání dobra. Když něco dělá, koná dobro ničím neomezené.
Pokud by Bůh soudil lidsky, například otec z podobenství o marnotratném synu, nepřijal by svého syna zpět do domu, ale poslal by ho do pasťáku nebo do vězení. Ježíš by doporučil Marii Magdaléně několikaleté duchovní cvičení a kajícímu lotrovi by řekl: už je pozdě, promarnil jsi svůj život, nepodaří se ti proklouznout.
Pokud evangelium přikazuje „Miluj svého bližního“, má na mysli lásku, která je upřímnou snahou o dobro druhého člověka, přijímá odpovědnost za něj a s nasazením pracuje na sobě a překonává své sobectví. Máme druhého milovat jaký je, a ne naše představy o něm.
Ježíš, když mluví o lásce, říká, že je mnohem větší, než zamilovanost. Učí zodpovědnosti za každou lidskou bytost. Říká, že pokud někdo toho druhého má rád jenom nějakou dobu, ve skutečnosti ho nemá rád vůbec. Láska vydrží všechno až do konce.
Ježíš, když mluví o lásce, také říká: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou“. Mnozí říkají, že toto Ježíšovo slovo pomáhá vychovávat slabochy a zbabělce. Ale to je velké nedorozumění, protože jen zbabělec, který dostal ránu, utíká. Musíme mít obrovskou odvahu, abychom zůstali s tím, který nás zranil, a řekli mu: odpustil jsem ti. Ježíš říká, že agresi lze čelit pouze bezbranností a zastavit ji odpuštěním. Postoj bezbrannosti je velkou silou, která má moc zastavit zlo.
Když se učíme pravé lásce, rozhodujeme se pro bolest a utrpení, protože bolest a utrpení skutečně ověří, zda je láska pravá, nebo jde jen o fikci. Bolest a utrpení je oheň, který spaluje vše, co není pravda, co je lež.
Láska je velká, těžká a náročná práce, ve které je velmi těžko vytrvat. A tuto práci musíme provést, protože když se nenaučíme lásce, degradujeme se jako lidé, stáváme se nikým. Člověk bez lásky neznamená nic. Protože když chybí láska, bez ohledu na to, co činíme, všechno je špatně.
Polský básník a kněz Jan Twardowski v jednom ze svých kázání vyprávěl o lásce. Nabídnu Vám několik jeho myšlenek:
Když je zima a vzduch přímo kouše do tváří, balíme se do teplého šátku. Bojíme se o svůj krk a voláme:
Krku, můj miláčku! Balím tě od rána, protože nejsi cizí zmije, ale můj krk!
Milujeme sami sebe, když se vrhneme na své oblíbené pralinky nebo hrozny: Všechno sami sníme, tak se staráme jen o své vlastní břicho.
Milujeme sami sebe, pokud se na sebe stále díváme do zrcadla, jako jedna holčička, která v zrcadle políbila dokonce i svůj nos.
Oblékáme se teple, aby naše „já“ nezamrzlo. Jíme, aby naše „já“ nezhublo. Žijeme stále se záští, protože naše „já“ je uražené.
A tak nás naše „já“ pořád tlačí do popředí.
Pokusme se milovat druhé jako sami sebe.
Zabalit šátkem krk toho druhého, protože víc mrzne než já. Rozdělit hrozny nebo pralinky na polovinu s kamarádem. Půjčit zrcadlo, aby nepříjemná kamarádka také vypadala hezky.
Opravdová láska se nejdříve zastaví před bližním a ptá se, co pro něj může udělat. Tak to dělá Ježíš v eucharistii.