3. neděle postní

Ex 3, 1 – 8a. 13 – 15; 1 Kor 10, 1 – 6. 10 – 12; Lk 13, 1 – 9
Minulou neděli jsme slyšeli o proměnění Páně na hoře Tábor. V dnešním prvním čtení jsme slyšeli o další hoře, o hoře Choreb, kde se Mojžíš setkal s Bohem.
Když Bible mluví o setkání s Bohem, obvykle se to děje na nějaké hoře. Tento obraz nám říká, že se Bůh s námi chce setkat, ale nesestupuje úplně do našich pozemských záležitostí, stojí nad naší přízemností. Znamená to, že náš život je mnohem větší, než naše malichernosti.
Bůh dobře vidí, co se děje v našem pozemském životě, říká to i dnešní první čtení: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice, ano, znám jejich bolesti“. Bůh zná všechny obtíže života zde na zemi.

Naši situaci zná, ale nenabízí jen soucit. Bůh nám chce pomáhat, protože vidí, že jsme drceni utrpením a vyčerpáni různými formami otroctví.
Bůh dále mluvil k Mojžíšovi: „Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem“. Bůh vždy sestupuje proto, aby nám pomáhal, aby dal našemu životu novou perspektivu, osvobodil nás ode všeho zla, které nás zotročuje. Ale tento slib Boží pomoci se naplní jen tehdy, když Bohu řekneme jako Mojžíš: „Tady jsem“ – to znamená: pomoz mi, potřebuji tě.
Často hledáme příčinu našich nesnází v Bohu: Lehkovážně říkáme, že nás Bůh potrestal, nebo, že si nás nevšímá a odvracíme se od něho.
Ježíš se v dnešním evangeliu odvolává ke dvěma historickým událostem: k brutální represi římské armády uvnitř chrámu a k tragické smrti osmnácti lidí, které zavalila věž v Siloe. Lidé interpretovali tyto události jako Boží trest za hříchy, které ti lidé spáchali.
Ježíš tomuto výkladu oponuje: „Myslíte si, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne! … Anebo těch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte si, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne!“.
Když nás tíží nezdary, obtíže, nemoci a vyčerpání, tíha lidské existence a zotročení zlem, toto neseslal Bůh, to není Boží vůle, nebo Boží trest. Je to důsledek našeho odvrácení se od Boha, protože jsme si zvolili hřích. Když někoho potkalo neštěstí, a mě může potkat zítra, to není Boží trest, ale jenom důsledek života na zemi, zkaženého hříchem.
Obraz Egypta a zotročených Izraelitů mluví o realitě života zde na zemi. Izraelité sami vlastní silou nemohli Egypt opustit. Stejně tak není v našich lidských silách odstranit zlo.
Mohu být vyléčen z nemoci, osvobozen z utrpení a hříchu. Neboť Bůh ke mně přichází stejně jako k vyvolenému národu v Egyptě a nabízí potřebnou pomoc. Já se rozhoduji, zda přijmu jeho nabídku, plnou milosrdenství, soucitu a pomoci. Když ke mně Bůh přichází, vždycky proto, aby mi pomohl, aby mě vysvobodil ze zla.
Bůh žádal od Mojžíše: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“. To znamená, že Bůh vyžadoval od Mojžíše pokoru a úctu. Uznání Boha jako Boha. Toto vyžaduje i od nás. Zbytečně obviňujeme Boha ze svého neštěstí. Zutí opánků je uznání, že Bůh je Bůh a já jsem jen člověk, který ho má poslouchat.
Boží slovo také říká, že „Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál na Boha pohlédnout“. Tato věta nehovoří o strachu, mluví o bázni, úctě a vděčnosti, že mohl před Bohem stát, že s ním mohl mluvit. Z toho poznáváme, že Bůh, všemohoucí tvůrce celého vesmíru se zajímá o tento prach, kterým jsem já. Mohu se na něj obrátit slovy Abba, Otče, mohu být jeho dítětem.
Bůh se představuje Mojžíšovi: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“. Svatý Pavel říká o Ježíši Kristu: "Kristus včera i dnes, stejný na věky."
Bůh je reálnou bytostí, není neznámý. Poznáváme ho v historii lidstva. Svědectví o něm podávají životy konkrétních lidí. I v současnosti máme bezpočet svědectví, v nichž lidé popisují své setkání s Bohem, s Jeho milostí. Ve slově sděleném Mojžíšovi Bůh představuje základní princip svého jednání s člověkem: Jako jsem pomohl těmto lidem, vyvedl jsem je z nesnází, stejně chci dnes jednat i s tebou. Jakým Bohem jsem byl pro Abrahama, Izáka a Jakuba, stejným chci být dnes i pro tebe.
V dalším rozhovoru s Bohem Mojžíš řekl: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Když se zeptají: Jaké je jeho jméno? – co jim mám říci? Bůh pravil Mojžíšovi: Já jsem, který jsem!“.
"Ten, který jest" – je pro nás dnes vzkříšený Ježíš. Jméno Ježíš znamená: Bůh uzdravuje, Bůh osvobozuje, Bůh zachraňuje. Jméno v Bibli je současně úkol i poslání. Jméno nese obraz osoby, ukazuje identitu a totožnost. Skrze jméno vím, koho mám před sebou. Když se odevzdávám Ježíši, odevzdávám se tomu, který uzdravuje, osvobozuje a zachraňuje. Zásadní je, jaké jméno v mém srdci má Bůh.
Papež Benedikt XVI. ve svém komentáři k tomuto biblickém textu mimo jiné uvedl: „Bůh zjevuje své jméno Mojžíšovi a tak umožňuje obrátit se k Němu, přivolávat Ho, budovat s Ním vztah. Když nám Bůh sdělil své jméno, vztáhl se k nám. Dovolil, že se na něj můžeme obrátit. Je přístupný“.
Před dvěma tisíci lety se Bůh rozhodl, že jeho jméno je Ježíš Kristus. Toto jméno znamená spásu. Ježíš Kristus je i dnes hořící keř, který hoří a nespálí se. Kříž Ježíše ukazuje lásku, která se nikdy nevyčerpá, která je vždy svěží a nová.
Mojžíš byl poslán vyvést vyvolený lid z jeho zajetí, z jeho útlaku do „země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem“. Jsou to obrazy, které mluví o prosperitě, blahobytu a štěstí. V současné době je pro nás tímto Mojžíšem Duch svatý. Jeho nebeský Otec poslal, aby nám Boží nabídky odhalil a přivedl nás ke kráse a velikosti života.
Duch svatý nás chce vést životem, aby se náš život stal místem Božího požehnání, místem radosti, štěstí a zdraví a dostal smysl. Duch svatý nás chce dovést do nádherné věčnosti.