4. neděle postní

Joz 5, 9a.10 – 12; 2 Kor 5, 17 – 21; Lk 15, 1 – 3.11 - 32
Dnešní evangelní podobenství je obvykle pojmenované: "Podobenství o marnotratném synu". Jsem přesvědčen, že jádrem tohoto podobenství není tragédie mladého muže, který bloudil, rozhodoval se špatně a promarnil svůj život. Toto podobenství ukazuje především jednání otce, který stále miluje svého chybujícího syna, neodsuzuje ho za jeho špatná rozhodnutí, a navzdory všemu, co udělal, v něm vidí svého milovaného syna.
Je to jeden z nejkrásnějších obrazů, který vykresluje Boha, jaký je.


Sám název: Marnotratný syn, který obvykle používáme, ukazuje naši špatnou optiku. Nečteme především vykreslenou podobu milujícího Boha otce, znázorněného v příběhu. Necháváme se tlačit naší hříšností. Nevidíme Boha, zaměřujeme se především na hřích.
Samozřejmě, že hřích je tragédie. Rozhodnutí tohoto mladého člověka nevedla ke štěstí. Sám se ponížil, zbavil se své důstojnosti, natloukl si.
Když hřešíme, bloudíme v životě, ničíme to, co je krásné, co nás dělá šťastnými.
Otec z podobenství jakoby nevidí špatná rozhodnutí svého syna, ale celý čas se na něj shovívavě dívá s láskou a starostí. Syn po odchodu z domu přestal vidět sám sebe jako syna svého otce, zatímco otec v něm milovaného syna vidět nepřestal. Když se syn vrátil domů, řekl, že již není hoden se nazývat jeho synem. Otec nebere tuto řeč vážně, chce co nejdříve přikrýt všechno, co syna ponížilo, co ho připravilo o jeho důstojnost.
Ve chvíli křtu v nás Bůh učinil zázrak znovuzrození, stali jsme se jeho dětmi, jeho syny a dcerami. Od okamžiku křtu se Bůh dívá jen skrze tuto pravdu. Žádný hřích, žádný odchod od Boha nemá takovou moc, aby mě zbavil mé identity Božího dítěte.
Slova dnešního druhého čtení potvrzují tento krásný obraz z evangelia, který hovoří o milosrdném srdci nebeského Otce: Bůh nás smířil se sebou skrze Krista. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil se sebou celý svět, lidem už nepočítá jejich poklesky. Jsme skrze něho spravedliví před Bohem. Když se někdo stal křesťanem, je nové stvoření. To staré pominulo, nové nastalo.
Hřích, který byl, který je a který bude až do konce světa, už je vyhlazen Kristovou obětí na Kalvárii, jeho utrpením a smrtí. Bůh se na nás už nedívá prizmatem hříchu, protože hřích už je u něj smazaný, už pro něj neexistuje.
Bůh před dvěma tisíci lety začal nosit brýle, přes které se dodnes dívá na svět a na člověka, a tyto brýle jsou Golgota. Bůh, když hledí dnes na člověka, vidí ho očištěného Ježíšovou krví. Pokaždé, když se člověk obrací k Bohu, je oděn svatostí, obdařen důstojností Božího dítěte. Syna, vracejícího se domů, otec okamžitě obléká, to znamená, že v něm obnovuje jeho synovskou důstojnost, postavení a moc. Syn se opět stává dědicem. V srdci otce je jedna myšlenka: „Tento můj syn byl mrtev, a opět žije, byl ztracen, a je nalezen“. Pro otce není důležité, že se syn ztratil, ale že se vrátil, že s ním může oslavovat, že mohou spolu sedět u stolu a společně hodovat.
Hřích existuje pouze pro mě, když mu umožním, aby mě ovládal, a nevidím milující srdce našeho nebeského Otce. V dnešním podobenství evangelia se otec vůbec nedívá na hřích svého syna, záleží mu jen na jednom, aby se syn vrátil domů, aby mu mohl být dále otcem.
V podobenství máme také osobu staršího syna. Postoj staršího syna odhaluje naši lidskou slepotu k dobru. Nechápe, že otec je tehdy otcem, když je dobrý, že největší radostí je možnost odpustit druhému. Starší syn svým postojem ukazuje takzvanou spravedlnost: Nemůžeš mi nic vyčítat, protože jsem všechno dělal dobře. To je veliká sobecká zaslepenost k tomu, co je nejdůležitější pro budování mezilidských vztahů: dostatek lásky, dobroty, laskavosti, odpuštění. Dům není domovem, když nám chybí tyto postoje srdce. Tehdy nejlepší jídlo chutná jako to, čím krmíme prasata.
Ježíš ukazoval, jaký je Bůh, jasně říkal, že je Abba, to znamená tatínek. Malá Terezie a sestra Faustina jasně říkaly, že největší hřích, který člověk může spáchat zde na zemi, je jen malá kapka vody, hozená do velkého ohně Boží lásky.
Dnešní evangelium nás přesvědčuje, že se nemáme nechat ovládnout mocí hříchu, ale dívat se na našeho nebeského tatínka, který nás neodsuzuje, ale zachraňuje - přivádí zpět k životu. Je neustále s námi, navzdory všemu, co jsme udělali. Je naším nebeským otcem. Hřích u Boha již neexistuje, protože oběť Ježíše Krista každý hřích zničila. Hřích je tragédie jen pro nás, protože když nás ovládne - používajíc obrazu z dnešního evangelia, usazujeme se mezi prasaty. Zatímco, když náš zrak začíná hledat Boha a Jeho lásku, vycházíme z našeho zajetí.
Když uvidíme v Bohu Otce plného milosrdenství a přijdeme k němu a necháme se obejmout jeho nepochopitelnou láskou, nějak automaticky v nás obnovuje důstojnost, naše srdce se stává také milosrdným.
První čtení hovoří o Velikonocích, které slaví vyvolený národ po vstupu do zaslíbené země. Také naše skutečné setkání s otcovskou dobrotou Boha probíhá při slavení naší Paschy, což je eucharistie. Když nejím plody, které pro mě vyrostly na Golgotě, ve smírné oběti Ježíše, odcházím z otcovského domu, volím si hřích. Účast na eucharistické hostině je vždy smířením s Bohem, je vždy návratem k Boží lásce. Vždy se jedná o návrat do domu nebeského Otce.