Sobota - 4. postní týden

Jer 11, 18 – 20; Jan 7, 40 – 53
V dnešním prvním čtení nacházíme velmi zajímavou charakteristiku osoby Mesiáše. Prorok Jeremiáš popisuje Mesiáše jako člověka, který bude slepý ke zlu na něm páchaném. V tomto proroctví o Mesiáši nacházíme obraz velké naivity: „Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady.“
Při hlubším zamyšlení nad touto naivitou Mesiáše vyvstává otázka, zda může být člověk s tak naivním pohledem na zlo, schopný nás od zlého osvobodit? Protože hlavním úkolem Mesiáše je přece osvobodit nás od zla.


Tehdejší politická a náboženská elita v Palestině si nedovedla představit, že člověk, který v politickém a náboženském prostředí nic neznamená, může být Mesiášem, osvoboditelem od všeho zla. Ježíš byl nejvýznamnějšími osobnostmi židovského národa považován za výtržníka, který nepomůže problémy vyřešit, ale ještě je prohloubí.
V tomto kontextu vyvstává otázka, jak bojovat proti zlu? Je možné porazit zlo a hřích bezmocností, nějakou naivitou nebo slabostí?
Ježíš ukazuje, že nad zlem je možné zvítězit jen dobrem a úplným odevzdáním se Bohu. Je to tak, jak řekl prorok Jeremiáš: „Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.“
Naší odpovědí na prožívané zlo má být odpuštění. Odpuštění není nic jiného, než lidsky viděno projev bezmocnosti a slabosti.
Ježíš svým životem ukazuje, že důvěra v Boha, přijetí utrpěných křivd a úplné spolehnutí se na Boží spravedlnost přináší nový druh síly, významu a moci: „žádný člověk nikdy tak nemluvil“.
Bůh je soudcem nad utrpěnými křivdami, a proto máme vždy odpustit. Takto jednal Mesiáš, Ježíš z Nazareta. On byl jako beránek, který se v tichosti nechal vést na krutou smrt.
Jedním z hlavních úkolů Mesiáše je ukázat postoj, který vede k přijetí Boží milosti. A je to na jedné straně slabost člověka, hříšnost, jeho bezmocnost vůči zlu a těm, kteří zlo páchají a na druhé straně úplné odevzdání se Bohu.
Učme se od Ježíše svěřovat všechno Bohu a jeho milosti, aby za nás mohl řešit zakoušené zlo a křivdy. Aby zúčtoval s těmi, kdo nám ublížili.
Dnes se znovu setkáváme před Palladiem města Brna, před ikonou Panny Marie, skrze kterou přišla záchrana. Nebyli to Brňané, kteří se ubránili obrovské přesile zla, ale působení Boží milosti. Dnes jsme svědky kruté války na Ukrajině. Všude slyšíme o poskytování vojenské pomoci k obraně země. My křesťané bychom měli poskytovat tu nejdůležitější pomoc, vroucí modlitby před ikonou Panny Marie.
Moderní člověk těžko chápe, že modlitba je nejmocnější zbraň, že odpuštění otevírá bezpečnou budoucnost. Hluboká modlitba není projev slabosti a bezmocnosti, ale největší projev odvahy a houževnatosti. Vytrvalá modlitba je projev opravdového hrdinství, protože v důvěře čeká na Boží řešení. Ne konat svou vůli, ale dovolit Bohu, aby se situace ujal sám, byť mýma rukama. To je obraz beránka, který mlčky kráčí vpřed, jakoby neviděl zlo, kterému se kolem něj děje.
My, křesťané potřebujeme pochopit, že lidskou silou opravdu nepřemůžeme zlo. Sílu a moc překonat zlo má jenom Bůh. Naši předkové ukázali, že odevzdání bitev do rukou Božích, doprovázené houževnatou modlitbou, k vítězství vede. Nebylo to jen zde v Brně, i u Vídně, námořní bitva u Lepanta, v roce 1920 v Polsku u Warszawy vítězství nad bolševiky, v roce 1955 nečekaný odchod Sovětů z Rakouska a v současnosti pád diktátorského režimu na Filipínách. Toto jsou lidsky neočekávaná vítězství a ovoce důvěrného odevzdání se Bohu. Dnes by každý z nás měl v ruce držet růženec, k tomu nás všechny už dlouho Panna Maria vyzývá.