Velikonoční neděle

V dnešním kázání bych chtěl především připomenout slova německého novináře Paula Baddeho, který popisuje své pocity spojené s plátnem Manopello - obrazem Ježíšovy tváře.
Rozhodli jsme se, že vám v naší bazilice ukážeme dvě velikonoční plátna z Ježíšova hrobu. První je uchováváno v Turíně a ukazuje osobu zesnulého, druhé v Manopellu, ukazující tvář Živého. Tyto dva obrazy vznikly dodnes nevysvětlitelným způsobem. Současné technologie vznik takových obrazů neumožňují, techniku vzniku neznáme. Dva obrazy nenamalované lidskou rukou, nenamalované barvami, přesto jedinečným způsobem znázorňují stejného muže.

Obličej z Manopellského plátna odpovídá obličeji muže z Turínského plátna. Je to stejná tvář s jedním rozdílem: na jednom plátně máme tvář zesnulého, na druhém tvář živeho.
Mezi všemi druhy látek je těžké najít dvě, které by si byly více nepodobné. Na jedné straně lněné plátno, na druhé straně mořské hedvábí, známé jako … . Liší se tloušťkou, strukturou, hustotou a typem tkaní. O to překvapivější je však kompatibilita těchto dvou tváři.
Poslechněme si tedy úvahy německého novináře, který se mnoho let snažil vysvětlit původ obličeje na plátně z Manopello: Ještě jednou se opírám čelem o sklo relikviáře z Manopello. Už se do těch očí nesnažím dívat. Už nehledám odpověď. Nyní se on dívá na mě. Konečně se tok myšlenek v mé hlavě zastavil. Je to On, kdo se dívá na nás, ne my na Něho …
"Tvoje oči jsou krásnější než víno, tvé zuby jsou bělejší než mléko!". Těmito slovy patriarcha Jákob požehnal svému synovi Judovi a jeho potomkům. To je důvod, proč můžete na tomto konkrétním obraze vidět Ježíšovy zuby! Musíme je vidět, abychom věděli, že slova Písma jsou neomylná. Koho by označovala než jeho, potomka Judy?... Zorničky (zřítelnice) jsou tmavé jako víno – je to tak. Nos, čelo, malý pramen vlasů.
"Vše pomíjí - kromě Boží tváře". "Jen bezmocná tvář," řekl kdysi v Paříži židovský filozof Emanuel Levinas, "může odzbrojit jiného člověka." Vidím živou tvář živého Boha, bezmocného, viditelného i neviditelného zároveň. Pán světa viditelného i neviditelného. „Tvoje tvář je naše vlast,“ napsala sv. Tereze z Lisieux. "To je Pán," řekl Jan Petrovi na lodi, když uviděl tvář muže klečícího na břehu u žhavých uhlíků. "Můj Pán a můj Bůh!" zvolal Tomáš, když deset dní po ukřižování uviděl před sebou Ježíše - ne jako ducha, ale jako živou osobu se stále otevřenou ranou od kopí. Ale rána už nekrvácela.
Většina svědků zpočátku Zmrtvýchvstalého nepoznala. Jeho podoba byla prchavá jako plátno z mořského hedvábí. Nevím, jestli bylo v hrobě plátno z Manopella spolu s plátny z Turína a Ovieda a s „čepicí“ z Cahors. Mně stačí, že je to dost pravděpodobné. Věřím tomu, i když jistotu nemám. Nikdo ji nemá.
Cesta, kterou tento obraz urazil za staletí, než si našel cestu do Manopella, zůstane zahalena. V moři pochybností však existuje jedna nepopíratelná pravda: přítomnost tohoto mimořádného obrazu. Není pochyb o tom, že se jedná o nejcennější kus plátna na světě. Skutečný obraz nezachytily moudré knihy, ale tato látka. Žádná kniha popisovanou skutečnost plně nezaznamená. V bouřlivé diskusi kolem tohoto mimořádného obrazu proto rozhodující hlas nenáleží mystikům, vizionářům, profesorům, legendám či latinským a řeckým pramenům, ale Muži, jehož tvář je na tomto obraze viditelná. On dýchá, dýchá na nás, na každého z nás. To je ta síla uzavřena v tomto dokumentu. Tento obraz a pohled muže na něm dokazuje, že obraz vznikl v jediném okamžiku Ježíšova života.
Ne během bičování nebo proměnění na hoře Tábor. Ne při modlitbě v Getsemanské zahradě, když se mu na čele objevil krvavý pot. Ani ne při výstupu na horu Kalvárie, kdy mu – možná – nějaká žena otřela tvář od potu, krve a slin jeho mučitelů. Na této tváři je tisíc ran, ale všechny se již zahojily. Už to není hlava pokrytá krví a ranami. Rány se uzavřely. Zlomený nos se narovnal. Dokonce i hrozná rána pod okem, viditelná na Turínském plátně, je pryč. Toto je tvář Uzdraveného. Krev a slzy jsou pryč.
Je to relikvie vzkříšení! Jako pozdrav z druhé strany života: z Království spasených. Obraz z Manopella – rouška z mořského hedvábí není obraz. Je to vzácná perla z mořského dna. Toto je stín Mesiáše, Svatého Izraele. Plátno z mořského hedvábí je dílem Ducha svatého. Ke každému mluví jeho rodným jazykem. Je to Duch svatý, kdo činí Syna člověka viditelným jako vtěleného Syna Otce.
Jeho oči jsou součástí věčnosti. Zde zvedá víčka, otevírá ústa, aby řekl první Slovo. Mluví ve svém rodném jazyce: Abba! Otče!
Chci skončit textem z 6. století o Panně Marii a s velkou pravděpodobností i o plátnu z Manopella. Tento text byl objeven před více než 30 lety v Gruzii, zde je jeho znění: „Po Kristově nanebevstoupení si Neposkvrněná Panna ponechala obraz, který vznikl v hrobě. Dostala ho z rukou Božích a uchovávala ho u sebe, aby mohla vždy hledět na krásnou tvář svého Syna. Kdykoli chtěla vzdát slávu svému Synu, natáhla plátno obrazu a modlila se čelem k východu, s očima zvednutýma k Synu a zdviženýma rukama. Než z ní bylo břemeno tohoto života konečně sňato, odnesli apoštolové Marii do jeskyně. Tam položili umírající Matku Boží před jejího Syna."
Myslím, že stojí za to se pozorně podívat na toto znamení, které s největší pravděpodobností ukazuje tvář Vzkříšeného. Pokud se na tento konkrétní obraz dívala Maria, i nám pomůže prohloubit víru ve vzkříšení svého Syna.