7. neděle velikonoční

Sk 7, 55 – 60; Zj 22, 12 – 14. 16 – 17. 20; Jan 17, 20 - 26
Velikonoční doba se blíží ke svému konci. Minulý čtvrtek byla slavnost Nanebevstoupení Pána Ježíše. Příští neděli oslavíme Letnice, kterými končí Velikonoční doba. Dnešní liturgické texty na tento konec poukazují.
Evangelium nám přineslo fragment z poslední Ježíšovi řeči, kterou přednesl ve večeřadle při poslední večeři. Říkáme jí: Ježíšova velekněžská modlitba. Tato Ježíšova modlitba je jeho závětí a velkým přáním, aby všichni ti, kteří se rozhodnou ho následovat, toužili celým srdcem po jednotě. Ježíš v této své modlitbě vyslovil všechno to, co bylo úkolem jeho života na zemi, a za co zaplatil svým utrpením a smrtí na kříži. To vše, proč se Boží Syn stal člověkem, proč žil v tak velkém ponížení, proč nakonec přijal utrpení a smrt, má za úkol přivést nás lidi do plného společenství s Bohem. Věčný život, který nám dává Ježíš, je jednota s Bohem.


Bůh je trojice, která je společenstvím tří osob. Bůh je Otec, Syn a Duch svatý. Věčný život, který Ježíš pro nás otevřel svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním, je vstup do společenství tří božských osob, je vstupem do věčnosti, která je jen v této komunitě možná. Tato Božská komunita je úplnou jednotou.
Když nám Ježíš dává život věčný, staví před nás zásadní podmínku, kterou je jednota mezi námi křesťany: „Jako my jsme jedno … Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě“. Jednota mezi Božskými osobami je touto dovedností, schopností, kterou se musíme řádně naučit. Proto je církev společenstvím, ve kterém se obracíme k sobě navzájem slovy: bratři a sestry. Křesťanská modlitba je především společnou modlitbou. Hlavní modlitebný text: Otče náš, obsahuje slova v množném čísle. To znamená, že správný postoj před Bohem má být společný, v jednotě s druhými křesťany. Ježíš přislíbil, že pokud budeme v jednotě s druhými o něco prosit Boha, On nám to dá.
Nepochopili jsme správně křesťanství i naši cestu k setkaní s Bohem. Zaměřili jsme se hlavně na individualismus. Avšak každý náboženský akt by měl být pro křesťana aktem vytvářejícím společenství, stavějícím jednotu mezi námi.
Jak učí Ježíš, důvěryhodnost křesťanství potvrzuje především dokonalá jednota: „Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne“. Toto Ježíšovo slovo ukazuje také na pravdu o Boží lásce a Boží milosti, kterou zakusíme pouze tehdy, když se rozhodneme ze všech sil budovat jednotu mezi námi křesťany.
Cesta k jednotě začíná v rodině. Rodina je zároveň prvním a také nejdůležitějším místem, kde se učíme modlit společně. Modlitba nás spojuje se vzkříšeným Ježíšem. Je to modlitba, jen modlitba, tento úkon, který otevírá dveře našich srdcí Ježíšově přítomnosti v nás. Ježíš říká: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal … Abych byl i já v nich“. Být s Ježíšem, být, kde je Ježíš, a také, aby Ježíš byl v nás, se děje pouze skrze modlitbu a v modlitbě, zvláště v této modlitbě, kterou je eucharistie.
Setkávání s Ježíšem začíná při společné rodinné modlitbě, ale musí pokračovat dál a vést nás k modlitbě ve farnosti, k opravdovému společnému setkání s Ježíšem v eucharistii.
Osobní modlitba nás má učit modlit se společně v duchu jednoty. Společná modlitba v rodině nás připravuje pro modlitbu ve farním společenství. Modlitba farního společenství by nás měla spojit poutem opravdové lásky v eucharistii. Podle Ježíšova přání: „Ať všichni jedno jsou. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“
Křesťan nemůže být sobec, který myslí jen na sebe a nemá zájem ani o Boha, ani o druhého člověka. Ježíš nás potřebuje, abychom mu pomohli přivést svět k němu, aby svět poznal, že Ježíš je Otcem poslaný spasitel člověka. Bůh nechce, aby lidé zahynuli důsledkem svých hříchů, ale aby se obrátili a měli život věčný. Jednota v lásce mezi námi křesťany je tím nejsilnějším svědectvím pravdě o záchraně člověka z věčné záhuby. Křesťan má ve svém srdci silnou touhu svědčit o Ježíšově spáse světa. Křesťan usiluje o ducha jednoty v této společnosti, ve které žije, ke které patří.
V prvním čtení jsme slyšeli o kamenování Štěpána. Štěpán viděl nebesa otevřená a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. Přítomné to rozzlobilo a Štěpána zabili. V srdci Štěpána byla touha po jednotě, chtěl, aby se všichni stali jednou rodinou, proto jsou jeho poslední slova o odpuštění. V našem všedním životě si často mezi sebou ubližujeme. Zraňujeme se velmi těžce. To rozbíjí jednotu v rodině, ničí jednotu ve farnosti.
Když jsme zraněni, když nám někdo ublížil, neumíme odpustit, ale umíme odplácet, kamenovat. Napomenutí evangelia nás často dráždí. Nechceme je slyšet. Stáváme se hluchými k Boží moudrosti. A když se navíc neumíme společně modlit doma, v rodině, když máme obtíže modlit se s druhými ve farnosti, jsme také vzdálení od sebe při mši svaté a proto bez spojení s Ježíšem, s jeho milostí, a tak nejsme schopni přijmout jeho uzdravení.
Ve druhém čtení nám svatý Jan sdělil Ježíšova slova: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů … Blaze těm, kdo si vypírají šaty, budou mít právo na strom života a branami vstoupí do města“. Často se stává, že jednáme proti Ježíšově vůli, našimi činy ničíme jednotu. Neumíme odpustit. Ale každá eucharistie je místo, kde můžeme vyprat své špinavé šaty. To znamená, smířit se. Svaté přijímání nám dává tuto moc, ale jen tehdy, když jsme v jednotě podle Ježíšova přání.
Na závěr chci sdílet svou osobní zkušenost. Když chci být blíže druhému, mohu dělat možná malé kroky, ale skutečné, kterými potvrzuji svou touhu po jednotě mezi námi křesťany. Proto se po mši svaté zastavím, podám ruku a pohovořím s druhými, vyslechnu je a podobně. Tyto malé krůčky opravdu budují jednotu mezi námi a umožňují setkání s Ježíšovou milostí.