14.5.2017 5.neděle velikonoční

Sk 6, 1 – 7

Dnešní první čtení popisuje proces vytváření organizačních struktur v církvi. Volba sedmi jáhnů v prvotní církvi ukazuje novost a zároveň odlišnost toho, co vzniklo v církevních úřadech ve vztahu ke všem ostatním náboženstvím a také ke kultu Starého zákona. Křesťanství ve svých počátcích postavilo zcela novou náboženskou strukturu, nastolilo nový způsob řízení svého náboženského kultu. V průběhu času – bohužel – se křesťanský kult přizpůsobil jiným náboženstvím. Ale začátek byl odlišný. Rád bych vám o tom něco řekl.

Musíme si uvědomit, že z právního hlediska byl Ježíš Kristus laikem. Jeho smrt z historického hlediska nebyla v žádném případě aktem náboženského kultu, ale pouze sekulární událost. Byla to poprava muže, který byl odsouzen jako politický zločinec. A přesto se tato smrt stala jedinou skutečnou liturgií světa. Ježíš před očima světa a ne v uzavřeném prostoru chrámu, kde se koná kult, vešel skrze oponu své smrti do pravého chrámu, před tvář živého Boha. Nenabídl nějakou věc, ale sám sebe. Ježíšova krev, kterou dává Bohu, není jednou z mnoha věcí, ale právě on sám, celá jeho existence. Je to dar a oběť, která nedává nic víc a nic méně, jen sama sebe. Hodina kříže se stala časem smíření celého vesmíru.

Tato událost Ježíšovy smrti, kde se místo zástupné oběti udála skutečná liturgie světa, dovršila úplné smíření s Bohem.

Takže kromě Ježíše Krista – jak říká list Židům – neexistuje jiný kněz, než ten, který tento kult vykonal, Ježíš sám. V hodině Ježíšovy smrti se chrámová opona roztrhla na polovinu, nejsvatější místo Bůh opustil a chrám ztratil svůj význam. Neexistuje tedy už žádné kněžství pro konání chrámového kultu. Zatímco pravým chrámem se stává Ukřižovaný, který umírá v plné poslušnosti Boží vůli. Toto jeho poslání, uskutečňování jeho díla pokračuje dále prostřednictvím jeho učedníků. Takže již nejsou potřební kněží chrámu, ale apoštolové, velvyslanci zvěstující Ježíšovu oběť na kříži. Skrze udílení svátostí nás dnes spojují s Ježíšovou smrtí na kříži a jeho zmrtvýchvstáním.

Křesťané si na začátku dějin církve byli vědomi této novosti, která začala Ježíšovou smrtí na kříži. Když pak vytvářeli vlastní náboženské struktury a liturgii, odřízli se od náboženského jazyka antického a židovského světa, a použili sekulární výrazy. Základní pojmy rodící se křesťanské teologie jsou z hovorového jazyka, například: ekklésia (slovo pro církev) znamená shromáždění, apoštol znamená poslaný, presbyter (novozákonní označení kněze) znamená předseda, slovo biskup (episkopos) znamená správce a jáhen (diakonos) – je služebník. Jak jsem už řekl, jsou to slova z hovorového jazyka, nepatří do oblasti náboženské terminologie. Prvotní církev zamítla například slovo sacerdos – kněz, kterého se používalo v tehdejší náboženské terminologii. Slovo sacerdos – kněz, církev použila až v pozdější době.

Proč na to upozorňuji?

Jde mi o to, abychom pochopili to nové, co přinesl Ježíš z Nazareta, abychom pochopili podstatu. Svatost vstoupila do zdánlivě světských oblastí lidského života a ukázala na nesvatost všech dosavadních náboženství. Proti kultům antického světa je postavena nová forma svatosti a nový princip hierarchie v církvi, který odkazuje na lidskost člověka – Ježíše. Jak učí Benedikt šestnáctý: „Lidskost toho, který je plně člověkem a jako milující člověk vstupuje do osudů smrtelníků, a tím vysvětluje, co je skutečně kněžské. Podle svědectví Nového zákona v církvi Ježíše Krista už neexistuje žádný kněz jako sacerdos, protože je pouze jeden velekněz – Ježíš. A jeho následovníci se jmenují: vyslanci, správcové, předsedové, služebníci.“ Tyto názvy označují nové role a s nimi související

požadované vlastnosti. Tyto názvy ukazují, v jakém duchu má být podle Ježíše Krista sloužena novozákonní bohoslužba, novozákonní liturgie.

Správné pochopení této novosti významně určuje, co se děje v církvi, a jak církev funguje, zda plní svůj podstatný úkol, kterým je zpřítomňování spásonosných událostí z Ježíšova života.

Celá aktivita církve, jejich úřadů, jejich vedoucích pracovníků má být v konečném důsledku podřízena velkému cíli, kterým je shromáždění rozptýleného lidstva kolem jednoho Božího stolu a jeho sjednocení s člověkem Ježíšem.

Křesťanská liturgie je zplnomocněna hlásat smrt a zmrtvýchvstání Páně. Je vybavena takovou mocí, že samotná událost vzkříšení je v liturgii přítomná. Slavení eucharistie je centrální událostí, která shromažďuje církev, abychom se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Křesťanská liturgie není odtržena od každodenního života, ale neustále nás přivádí do živé Boží přítomnosti. Bůh chce být ve středu našeho každodenního života. Bůh touží být přítomen v našem všedním životě, aby se náš život stále více a více stával požehnaný, radostný a úspěšný.

Křesťanské náboženské obřady reálně zpřítomňují Ježíše Krista, jeho lásku ke každému člověku. Ježíš se nebál lidí, jejich nemocí, náboženské nečistoty, hříšnosti. Dotýkal se lidí svýma rukama, rušil každé rozdělení mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a Bohem. Ke stejnému jednání vyzval především ty, kterým jsou svěřeny církevní úřady. To, co církev koná v náboženské oblasti, nemá stavět magické myšlení, vzdalovat lidi od Boha, ale má učit lidi milovat a pomáhat si navzájem, spojovat člověka s Bohem.