25.2.2017 sobota 7.týdne v mezidobí

Mk 10, 13 – 16

Nejdůležitější text pro křesťanskou modlitbu je „Otče náš“. „Otče náš“ není jen modlitbou, je spíše instrukcí o tom, jak se máme modlit. Když Ježíš učil své učedníky modlitbě, řekl, že se k Bohu mají obracet oslovením Otče, a dokonce i oslovením tatínku. Toto oslovení Boha ukazuje, kým před Bohem jsme. Ukazuje naši totožnost. Slovo tatínek používá dítě, když se s důvěrou obrací ke svému otci. To znamená, že křesťan je dítětem nebeského Otce. Ježíš to zdůrazňuje: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“.

Je pro nás velmi obtížné postavit se na místo dítěte. Je to proti naší lidské pýše. Chceme být dospělí. Dítě je zcela závislé na svých rodičích. Chceme být soběstační, nezávislí. V evangeliu Ježíš jasně ukazuje, že se s Bohem setkáme jen v postoji dítěte. Neznamená to být dětinský, infantilní. Postoj dítěte se vyznačuje velkou důvěrou. Křesťan jako Boží dítě žije plnou důvěrou v Boží prozřetelnost, ví, že Bůh skutečně pečuje o jeho život zde na zemi a také o jeho věčnost. Dítě dobře ví, že se jeho rodič o všechno postará. Dítě ví, že i když něco hodně pokazí, může ke svému tátovi vždycky přijít, že nebude odmítnuto.

Ve svátosti křtu jsme se stali Božími dětmi. Jsme Boží synové. V našem bytí dětmi máme napodobovat Ježíše, ryzího syna Otce. Jako křesťané máme být Božími syny v jediném Božím Synu, Ježíši. Proto musíme poznávat skrze čtení evangelia život Ježíše z Nazareta, abychom věděli, jak se máme chovat jako Boží děti.

Je těžké vzít do náruči dospělého člověka, do náruči bereme dítě. V dnešním evangeliu čteme, že Ježíš bral děti do svého náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. Rozhodněme se být Božími dětmi, těmi, kterým Ježíš žehná.